Návrat domů

Řeka je tichá, klidná a nekonečně široká, s odlesky zapadajícího slunce a vzdálených hor. Srdce, sevřené žalem, se zdá malinké jako pěst novorozence. Uši naslouchají jemným poryvům večerního vánku a nezachytitelné, vzdálené písni, která jako by po řece připlula s ním. Tělem otřásá chlad, promočené šaty se lepí na kůži, ale mysl nevnímá, je daleko, daleko ve vzpomínkách. Oči jsou suché, ještě nepřijaly, nepochopily, ještě nepřišel čas, kdy hladina bezhlesně přijme jejich němé slzy. A on tu stojí, po stehna v ledové předjarní vodě, slepě se dívá k vzdáleným vrcholkům a ruce pevně, nevěřícně svírají Boromirův roh, rozlomený a mrtvý.