Absalom

Zalíbeně pohlíží na urostlého muže. Husté, dlouhé vlasy, z nichž září nádherný, sebevědomý obličej. „Můj syn!“ pokyvuje hlavou. „Je krásný.“ Jeho vlastnosti však ne. V srdci má místo lásky ctižádost.
Kolik trápení mu způsobil! Smutek – náplast k zmírnění bolesti byla neúčinná. Jeho domněnku, že inicioval vraždu bratra, potvrdil útěkem. Vina je flagrantní. Přesto mu promíjí. Toleruje zradu, spiknutí, snahu uchvátit jeho trůn i život. Tak ho miluje, víc než sebe.
Rozeklané větve stromu vzaly spravedlnost do svých rukou. Chytily Absaloma, aby neunikl smrti.
„Asalome, můj synu!“ hořekoval. „Absalome! Kéž bych zemřel místo tebe.“ Zdrceně zakrýval obličej a žal do dlaní.