Ledové království

Pozn.: Z mého vlastního fandomu. Něco z dětství hlavního protagonisty.
Opustili vesnici a dali se podél potoka. Vzduch byl řezavě ostrý. V popředí se tyčil mohutný skalnatý masiv pokrytý sněhem.
„Kam vlastně jdeme?“ ptal se Christoph.
Vraceli se od dědečkova známého kováře. Oba chlapci obdivovali jeho výtvory ze železa. Květiny i zvířata vypadaly téměř jako živé. Ale domů ještě nemířili.
Dědeček se jen usmál. „Uvidíte.“
Cesta se vklínila mezi skály. Ocitli se v úzké, hluboké soutěsce. Chlapci s úžasem hleděli na skalní stěny tyčící se do závratné výšky a nahoře ponechávaly jen úzký proužek oblohy.
Potom se skály trochu rozestoupily a vytvořily údolí, celé zapadané sněhem. Po jeho dně se vinul potok v četných zákrutech. A nad ním…
Skalní stěny pokrýval led. Vodopády, které jako by v jediném okamžiku ztuhly ve svých nesčetných kaskádách. Některé byly mohutné, jistě by hlasitě burácely, ale nyní se tu tyčily ztichlé, spoutané, tisíce modrozelených rampouchů spadajících až k vodě.
„Nádhera,“ vydechli oba chlapci.
„Tohle nikdo nedokáže vytvořit?“ ptal se Antonino.
Dědeček vážně zavrtěl hlavou.“ Jen sama příroda.“
Antonino si okouzleně prohlížel vodopád na protějším břehu. Měl dojem, že slyší tichou zvonivou melodii, která se proplétala s burácením potoka. Přistoupil blíž, a ještě o kousek…
„Nechoď tak blíz-“
Pozdě.
Ledová voda jeho nadšení poněkud zchladila.