Erika

Erika se mně líbila. Byla to malá dívka nosící černé vlasy svázané do drdolu. Nebyla ani tlustá, ani hubená, prostě akorát.
Pak začala sportovat a držet diety.
Jak šel čas, z křivek se stávaly linky; nakonec vypadala, jako třináctiletá holka, která vyrostla do výšky, ale od kluků se zatím moc neliší.
„Jez normálně,“ říkal jsem.
„Co o tom můžeš vědět!“ odsekávala.
Pak se začala ztrácet před očima. Přestala běhat, protože se cítila unavená, pak praštila s aerobikem a nakonec se stěží dohrabala na hodiny.
Časem jsem na ni zapomněl.
Připomenula se až o dva roky později, kdy zemřela na podvýživu.