Vězněná vlastním tělem

Její oči se nořily čím dál hlouběji do toho druhého světa. Tak jiného a přesto stejného. Byla ztracená v barvách a možnostech, které jí otevíral. Konečně mohla utéct ze svého vězení do světa, do kterého přenášela svou bolest a trápení. Navíc tak mohla zapomenout na neskutečnou nudu tady a teď.
Živé odstíny převážně žluté, červené a zelené do druhého světa vnášely to, co milovala. Mexiko a život samotný. Přesto nikdy nemalovala sny. Malovala krutou skutečnost. Posledních pár tahů štětcem a Frida Kahlo, stále ještě fascinována barvami, se ocitla zpět v kleci, kterou jí byl nejen pokoj, ale i její tělo.