Promluva

Bylo tam dusno, puch a horko.
„Jste naštvaní, zoufalí, máte strach,“ hlas doprovodilo souhlasné mručení. „Ale copak nechápete? Musíme sloužit, rozdat se, zemřít, aby jiní mohli žít a radovat se z toho.“
„Nechápeme.“
„Každý jednou zemře, ale ne každý může říct: Moje smrt má smysl. My ano! Nebojme se a jděme tam s úsměvem a dobrou myslí.“
Vrata se otevřela a do haly proniklo více světla.
„Čas našeho naplnění přichází! Jen si vzpomeňte, s jakou láskou nás vykrmili. Jakou úctu k nám teprve budou chovat, až poneseme užitek. Nebojme se tedy jatek!“ chrochtal čuník. „My a řezníci vytvoříme skvělý tandem!“