Ruka v černé rukavici, ruka, která láká, vábí bílou holubici...

havran temně kráká.
Za zrcadlem, tmavá chodba do neznáma míří,
ze zdí visí pavučiny a prach kroky víří.
Anonymní světlonoši svícemi tmu prozáří,
lidské ruce svícny drží, lidské ruce bez tváří.
Černý kůň s postroji čeká už na cestě,
do sedla sednout dá podivné nevěstě.
Ta do loďky nastupuje, zmámena tou vizí,
že pod maskou najde půvab muže s tváří ryzí.
Zpívej, můj anděli, vede ji hlas,
hlas, který slibuje krásu všech krás.
V čem lidská krása tkví? Ve tváři člověčí?
Koho tvář pod maskou o kráse přesvědčí?
Kdo řekne netvoru: „tobě to sluší?“
Kráska jej miluje pro lidskou duši.