Časování

Když tu tak sedíme, je mi 40, radím ti, jako bys byla moje dítě a ty posloucháš, protože život je cesta a zdá se, že po ní bloudíš v kruzích, pořád ty stejné odbočky, stejné zastávky.
Když mi radíš ty, je mi 15, na krku mi vyrostla hlava a ta umí kupodivu myslet a mě sakra nebude nikdo říkat, co dělat, zvlášť když se neptám.
Když jsi nemocná, je mi 5 a mám prostě strach. Já potřebuju rodiče. Tak se usměj!
Jasně, už jsme všichni velký. Ale čas není zdaleka tak přímočarý, jak se nám snaží kalendáře a hodiny namluvit.