„Jsem doma,“ řekl, čímž začal i skončil, „zhubl jsi,“ poznamenal vychrtlý strýc, matce zazářily oči, než se znovu propadly do zsinalé tváře a zbyly mu jeho vlastní, snad pro pláč, kdyby ještě věděl. Poslali ho zpátky a bylo to fajn a zároveň nebylo, zároveň to bylo pěkně na pytel, protože tam v tom krásným zpátky už všechno vypadalo jinak než předtím, vypadalo to úplně jinak.
Ztratili jsme hlavu.
Ty jsi naše hlava! Vůbec nás nezajímá, cos viděl. Je nám to jedno.
Musíš se teď postarat. A nám je jedno jak.
„Je pryč,“ zašeptal a bylo to pryč, byl to konec.
Téma odkazuje k prožitým hrůzám, na které se ho nikdo neptá, jen dál požadují, snad může být.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
brrr
Aries
brrr
..
Akumakirei
Říkám si totéž xD
Opět velmi silné,
Faob
i když dost zastřené i komplikované, jazyk umíš potrápit, aby z něho vzcházela nová a nečekaná spojení, abys neustále odkrývala jeho nesamozřejmost. Jinak ano, bývá to tak, o hrůze se nejen těžce mluví, ale ještě méně ráda se poslouchá. A ten, kdo prožil, je najednou zoufale sám.
Velmi působivé. Jsem z toho
Aplír
Velmi působivé. Jsem z toho celá stísněná.
Drabble komentář, snad neurazí - komentář sám je v přímé řeči :)
Zayl
Nestačil sledovat ani vlastní dech, jak se rychle rozplýval. Polykaná naděje ho tížila, neboť mohl dosud umřít, ač na sklonku... Když oči ztěžkly pohledem do tmy, opakoval si jako modlitbu ještě je doma, ještě se mám kam vrátit, protože si potřeboval alespoň lhát, že bude nějaké potom. Že poslední roky půjde vymazat. Že jednou půjde touto krajinou a smrt bude mlčet. Oklame se. Na chvíli. Pak znovu pohlédne do očí spolubojovníků a spatří v nich svůj život i svou smrt a z úst mu bezděky plynou slova. „Nemohou to pochopit. Živí to nikdy nepochopí,“ a třese se zimou v horečce.