Jak Petrovští, nic netušíce, hotel provozovali

„Nekňuč, kocoure, chtěls do světa? Chtěl.“
„Ale kozel slíbil… hele, světlo!“
„Haf! Hotel!“
„Hotel, kykyryký?“
„Mluví tam cize, ubytují tě a dají ti najíst, haf!“
Zvířátka mžourají oknem do chaloupky, kde si Petrovští dělí lup.
„Mordsethadry, tojemoje!“
„Krucityrknelement, mojemojemoje!“
„Hadrykrucipíseksolit, tojemoje!“
„Libozvučně mluví,“ kývá kozel. „Je dobré umět aspoň pár slov. Tojemojetojemoje bude pozdrav. Každý se ještě naučte něco dalšího.“
Petrovští se tahají o poslední zlatku, když se dveře otevřou a vpadne čert. Má rohy, zobák, tesáky, drápy. Pětihlasně vřeští:
„Modrsedthadrykykykrykýkrucityrnktojememoje!“
„Herdekfilekšupnabábutojemojetojemojehafhahaf!“
„Kryndypindymémémémétojemojetojemoje!“
Zlaťáky nezlaťáky, Petrovští skáčou oknem ven.
„Cizina,“ odfrkne pes. „Špínu a smrad tu mají! Ale platěj dobře!“