Milovaly jsme slunce, louky, vodu a traviny.
Sledovaly jsme růst plodů, těšilo nás pěstovat, zušlechťovat a obdělávat.
Měly jsme se dobře, v těch starých časech. Naše zem pro nás byla vším. Zralá jablka, sladký med, zlaté obilí… to bylo tenkrát nejdůležitější.
Pořád nás to těší, jen někdy, když k nám vítr zanese vůni vzdálených lesů na horských úbočích, s lítostí si připomínáme, co jsme ztratily.
Možná jsme se ukvapily. Odešly jsme příliš daleko, příliš dávno. Jen pramálo jsme myslely na to, co za sebou zanecháváme. Teď už nenajdeme cestu zpátky.
Zbývá jen doufat, že naši enti najdou cestu k nám.
Čt, 2011-04-21 14:29 — Profesor
Pěkné
Chudinky a chudáci. Oni všichni stárnou a naděje je čím dál míň...
St, 2011-04-20 12:49 — Frox
Auuuuuu... kape slzička.
Auuuuuu... kape slzička. Chudák entky. Jsou to uďata. :-) A ty jsi moc krásně napsala jejich smutek.
St, 2011-04-20 10:41 — Terda
Moc pěkné... Když to
Moc pěkné... Když to Stromovous vypráví hobitům, je mi z toho vždycky hrozně smutno
St, 2011-04-20 00:28 — Peggy
Páni, to je moc hezké.
Páni, to je moc hezké. Smutné, ale hezké.
Entky... dobrý nápad!
Út, 2011-04-19 23:54 — ioannina
Entky! Tohohle odloučení jsem
Entky!
Tohohle odloučení jsem vždycky moc litovala a moc se napřemýšlela, kde vlastně jsou...
St, 2011-04-20 00:01 — Regila
Já taky! :)
Já taky! :)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit