DMD č. 19 pro 19.4.2011 Téma: Naděje umírá poslední

fandom: historie
Tohle nepotrvá věčně, ne, tomu nevěřím! Sice vítězí na všech frontách, ale všeho do času… Dočkáme se.
Všichni mi říkali, ať si dávám pozor na pusu. Ale já už jiný nebudu. A těch pár vtipů mezi přáteli…
Někdo evidentně přítel nebyl. Druhý den mě sebrali přímo při natáčení. A tak jsem skončil tady v Mauthausenu.
Blíží se vánoce. Skládám spoluvězňům píseň.
Dozorci to zjistili a zuří. Proto tu teď stojím nahý na mraze. Polévají mne vodou. Konce války se asi nedočkám…
Hlava mi klesá uprostřed boje,
poslední vzdech - ten patří vám,
Hradčany krásné, ty Praho moje,
budete žít - já umírám.
------------------------------------
Poznámka 1: nemohla jsem si pomoct, ten nápad se prostě dostavil a důrazně se dožadoval zpracování, takže "mimo soutěž". Možná by si to zasloužilo double-drabble...
Poznámka 2: jde o tuto píseň: http://www.youtube.com/watch?v=Rsg0iUYccTU

Paul hleděl na robustního mariňáka, sedícího naproti němu a jeho mysl se marně snažila utřídit informace, které mu druhý muž právě naservíroval.
"Cože ten chlap je?"
"Profesionální duelant," Ramirezova tvář byla zachmuřená. "Nájemný vrah na poli cti. Taky zatracenej hajzl."
Paul zavřel oči. Takže se mu to nezdálo. Nahráli to na něj. Někdo ho chtěl dotlačit do souboje. Paulova ústa se zkřivila do hořkého úšklebku. A zatraceně dobře se mu to povedlo. Napadl toho bastarda, veřejně v baru ho udeřil. Což znamenalo, že se tomu souboji nemůže vyhnout.
"Tak můžu doufat, že mu selže pistole." řekl nakonec, se zoufalým odhodláním.

„Hlavu vzhůru, Mrakoplaši!“
Jmenovaný zaskřípěl zubama. Dvoukvítkův nekonečně optimistický tón mu šel na nervy i ve chvílích, kdy nebyli ve smrtelném nebezpečí. Tím spíš ho nemohl vystát teď.
„Určitě všechno dobře dopadne. Už jsme spolu přece vyvázli z tolika nebezpečných situací...“
Jo, do většiny z nich jsi nás dostal ty, pomyslel si nedostudovaný mág nakvašeně.
„Vzpomínáš si třeba, jak jsme se tehdy-“
Mrakoplaš se snažil nevnímat. Na některé zážitky by si nejraději nevzpomínal.
„A z tohohle se určitě taky dostaneme. Naděje umírá poslední.“
„Jo, tos mě opravdu potěšil. Problém je, že když naděje umírá poslední, my musíme umřít ještě předtím.“

Fandom: Equilibrium
Liam seděl na schodech sklepa. Užíval si svou ranní kávu a přitom sledoval Matějovo počínání.
„Někde to tady musí být,“ založil si Matěj ruce v bok.
Z hromady svitků, listin a různých papírů se vynořil pan Krauss. „Tohle byla poslední police,“ řekl.
Podívali se na sebe, povzdechli si a znovu se pustili do hledání.
K Liamovi si mezitím přisedl kanibal.
„Co to dělají?“ zeptal se.
„Hledají Rukověť Upírobijcovu,“ odpověděl Liam
Kanibal se chvíli díval do prázdna. „A řekneš jim, že to není svitek, ale dřevěný kříž, na kterém je vyrytá báseň?“
„Kdo ví,“ usmál se Liam, „ale naděje umírá poslední.“

Milovaly jsme slunce, louky, vodu a traviny.
Sledovaly jsme růst plodů, těšilo nás pěstovat, zušlechťovat a obdělávat.
Měly jsme se dobře, v těch starých časech. Naše zem pro nás byla vším. Zralá jablka, sladký med, zlaté obilí… to bylo tenkrát nejdůležitější.
Pořád nás to těší, jen někdy, když k nám vítr zanese vůni vzdálených lesů na horských úbočích, s lítostí si připomínáme, co jsme ztratily.
Možná jsme se ukvapily. Odešly jsme příliš daleko, příliš dávno. Jen pramálo jsme myslely na to, co za sebou zanecháváme. Teď už nenajdeme cestu zpátky.
Zbývá jen doufat, že naši enti najdou cestu k nám.

V místnosti vládla pohřební nálada. Žena ve slamáku seděla zhrouceně na židli a tu a tam vzlykla do kapesníku. Tohle bylo její největší selhání v životě!
Nad bytem se vznášel černý oblak neúspěchu. Dívka seděla na gauči, na klíně chovala kočku a před sebou držela notebook. Byla připravena sdělit světu tu katastrofu.
Paul si posunul brýle a naklonil se k černému otvoru, ze kterého téměř fyzicky dýchalo zoufalství.
Eric se odhodlaně zadíval na hmotu, která zapříčinila tragédii dnešního večera.
Bubly...
...bubly
V obou kuchyních se bezmála v padesátiletém rozmezí bleskově otočily čtyři hlavy k troubě. Třeba to soufflé ještě vyběhne!
Fandom: Julie and Julia
Poznámka: Soufflé jsem nikdy nedělala, takže předpokládám, že tohle drabble má lehce AU prvky, ale pointa myslím sedí.

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka: Pokračování Sedmikrásek v řece krve
---
„Stůj! On to zvládne,“ zadržel Daniela stařec.
„A-ale vždyť trpí! C-cítím to, Jos-sefe,“ koktal Daniel. Josef, jak se starý muž jmenoval, se zachmuřil.
„Sakra! S tebou byly vždycky problémy,“ bručel. „Cvičil jsem už pár léčitelů, ale tohle se mi ještě nestalo.“
„Já ti něco neřekl…,“ začal Daniel.
„Tohle vím,“ mávl rukou Josef.
„Víš?!“
„Vím. Jistý vliv to má,“ připustil muž. „Dřepni si konečně!“
Daniel neposlechl. Vrhl se k Jaroslavovi, který se svíjel na lůžku. Sevřel ho a držel, dokud se ten neuklidnil. Potom klesl na kolena.
„Drahý Bože, vím, že má naději,
prosím tě, proveď ho zkouškou.
Věřím v Boha…“

První chmýří pampelišky… odletělo.
Láska.
Druhé chmýří pampelišky… odfouknuto.
Radost.
Třetí chmýří pampelišky strhlo čtvrté do bláta.
Lítost. Soucit.
Páté, šesté chmýří pampelišky zmizelo ve vzduchu.
Bolest. Vztek.
Sedmé chmýří pampelišky, osmé, deváté se rozplynuly.
Závist. Vytrvalost. Soutěživost.
Desáté chmýří pampelišky se vzneslo.
Nadšení.
Jedenácté chmýří pampelišky uteklo od dvanáctého.
Důvěra. Vlídnost.
Třinácté chmýří pampelišky. Vytrhla jej sama.
Naděje.
Točilo se mezi prsty, nevidělo nic. Zůstalo poslední, zůstalo samo. Je z něho hračka, je z něho otrok. Prsty ho kroutí, nehty se do něj zarývají. Bílá svatozář upadla. Naděje nevidí, naděje umírá. Naděje samotná, naděje poslední.
Naděje v nic víc.

Přijde den, kdy se Cloister probudí z hibernace. Vyjde ven ze stáze, ochutná několik členů posádky a povede tento rozhovor s palubním počítačem:
„Kde jsou všichni?“
„Jsou mrtví, Dave.“
„Co, i Kapitán?
Všichni jsou mrtví, Dave.“
„A co moji Kamarádi?“
„Všichni jsou mrtví, Dave.“
„Ale ne… I má Láska?“
Všichni jsou mrtví, Dave.“
„To jsou vážně všichni mrtví? Jsem tady úplně sám? Žádná naděje?“
„Moment, procházím záznamy… V okamžiku katastrofy nebyla Naděje na palubě. Ergo, možná je naživu. Všichni kromě Naděje jsou mrtví, Dave. A úplně sám tu nejsi, protože ještě něco přežije za jakýchkoli okolností.“
Do místnosti vejde Dutohlav.

Táta, máma a pan doktor, tady vlastně lékouzelník, se spolu tiše bavili na druhé straně pokoje, ale jemu připadalo, že je slyší, jako by stáli vedle postele.
Ruka ho ani tolik nebolela jako injekce.
„Bude v pořádku?“
„Obávám se, že tohle je jasný případ. Je mi to líto.“
„Ne, myslím, po všech těch lektvarech.“ Mamka. Zněla rozzlobeně, smutně a trochu obojí.
„Byly přece případy, kdy se nic…,“ řekl táta strašně změněným hlasem.
„To jsou bohužel zvěsti. Nijak nepodložené.“
Remus nemusel otevřít oči, aby poznal, že už je pozdě. Jako by cítil měsíc po celém těle. Studil až do morku kostí.