Norsko, 1905.
Přišli ruku v ruce, usedli každý sám. On do trávy, ona na okraj útesu. Rudolf vytáhl zápisníček.
Tady jako kdyby se život zastavil. Nebylo kam pokračovat, vždyť byli na konci světa.
Kajiny myšlenky vzlétly nad fjord, ale vítr je strhnul kamsi do hlubin.
„Rudo, poslyš ty racky!“
„Ano, miláčku,“ odvětil Rudolf. Nevzhlédl.
Přišli ruku v ruce, přesto každý sám.
Kaja se rozechvěla a nemohla přestat.
*
Té noci neusnula. Po půlnoci rozžnula, aby jí alespoň světlo dělalo společnost.
V osm se ozval výstřel.
Když v deset ráno do vily dorazil policejní důstojník, lampa ještě svítila. Rudolf držel zápisník, plakal a psal.
Inspirováno osudy Rudolfa Těsnohlídka a divadelní hrou o jeho životě.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To je hrozně smutné. :(
Tenny
To je hrozně smutné. :( Neznala jsem je, ale zase jsem se něco nového dověděla.
Je to smutné jako povídky od
Roedeer
Je to smutné jako povídky od Bunina, ale moc (a taky právě proto) se mi to líbí.
Tý jo, to jsem vůbec netušila
Rya
Tý jo, to jsem vůbec netušila. Výborné drabble.
Z fjordu
Ak.žena
člověk dohlídne hrozně hluboko do sebe. Chudák Ruda.