Smím projít branou?

„Co dělá?“
„Chodí sem a tam. Tváří se vyplašeně.“
„On?“
„Podívej se sám.“
„Neměli bychom za ním?“
„Nebeskou branou musí projít sám.“
„Ale do psí nohy. Půjč mi plášť.“

Kousne se do rtu, najednou stejně nejistý jako ten, komu jde pomoci.
„Henry… Na co čekáš?“
„Nevím. Smím vůbec vstoupit? Dědictví po otci, mé hloupé srdce, všichni ti vojáci padlí v mém jménu… Co když se přede mnou ta brána zavře? Mít navěky jistotu...“
„Jen klid. Zaposlouchej se. Taky čekáme. Uvnitř.“

Má vina.
Za sebe si ručím sám.
Jen má vina.
Měl jsem se vyzpovídat.
Jenom má vina.
Bůh ochraňuj krále.