Břeťa zasekne ostří do země, protáhne bolavá záda. Krátce střižené vlasy pošimrá vítr. Otepluje se, ale dubnové počasí klame, pořád je zima. Měl si vzít čepici. Teď už se mu nechce vracet. Povytáhne alespoň límec a začne kopat jámu; vybral pěkné místo u plotu, rybíz to ocení. Jenže po chvíli už rýč nepřesekává jen zemi, přesekává silné vlhké kořeny a Břeťa ví, odkud pochází... Rýč ztrácí na síle, hlava se točí.
Pohlédne k jabloni, která byla, ale už není jeho. I kdyby po ní tím zatraceným rýčem mrštil, netrefí.
Někdy - jen tak, víte - má Břeťa chuť křičet. Křičet a necítit.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Uf.
Profesor
Takové smutné.
Už název je vynikající, číst
Faob
Už název je vynikající, číst se musí pomalu nebo víckrát, ale pak vše do sebe zapadá... Motiv parcelování světa, které v prvotním okamžiku bere společné nebo dokonce cizí, je zachycen parádně - a závěrečný Munchův existenciální křik korunuje!
Děsivé, smutné, ale ta
Esti Vera
Děsivé, smutné, ale ta atmosféra je zachycena báječně.
Úžasně živá atmosféra. Líbí!
nettiex
Úžasně živá atmosféra. Líbí!