Vidina

„Znovu tě vidím před sebou. Krásná tvář, připomínající anděla. Zářivé zlaté vlasy, vlnící se až na bílá ramena. Co říct o tvé jemné kůži, která se tak tence napíná přes lícní kosti, hladká a dokonalá? A ty jasně modré oči jako nejčistší letní obloha? A temná křivka obočí, úzké chřípí tenkého nosu, úchvatné rudé rty?
Vždy se jen usmíváš, tvůj pohled je plný vlídnosti a neznámých příslibů. Nikdy se nezlobíš, nikdy nikoho nezklameš. Patříš jen a jen mně!“
Našli ho, blázna, u starého obrazu. Snažili se mu říct, že je to jen barva na plátně, ale odpověděl jim šílený smích.