K Rykovi dolehl vzdálený smích, jak se čtyři koně jeden po druhém přehoupli přes padlý kmen a jako o závod se řítili směrem k potoku. Irena a děti závodili a on se k nim nemohl připojit. S jeho zmrzačenou nohou to nebylo možné.
Stýskalo se mu po větru ve vlasech. Chyběl mu ten pocit, jak zvíře pod ním napíná svaly. Stále miloval, když viděl jak se kůň raduje z pohybu.
Jenže prostou radost z rychlé jízdy mu sebrali v oradomském sklepení. Tvářil se, že mu to nevadí. A pokud mu podzimní vítr osušil jednu zbloudilou slzu, nikdo se to nedozvěděl.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit