Sny se stále míjejí

„Mám ráda moře. Nerada chodím. Jo, jsem líná… Můžete mě aspoň vnímat?“ úpěnlivá prosba.
„Teď sem chcíplá, ale za měsíc jedu do hor a potřebuju tam nebýt brzda. Vysedneme z toho auta konečně?“ dost důrazná žádost.
„Včera u Zopilota byla skvělá banda lidí. Slíbil jsem jim, že se zastavíme i dnes večer. Opravdu musíme odjet?“ poměrně smířlivý dotaz.

Zoufalý pohled z očí do očí. Moje hodná kamarádka chce (pokolikáté už?) vysvětlovat. Já nedávno pochopila kouzla diktatury.

„Nebuď líná. Nevysedneme. Musíme! Aneb pokud jste to nepochopili, Mexiko je velká země, my máme omezený čas dovolené a do toho se musíme vejít…“