Osud toho s maskou

Čelo mám celé opocené.

"Sakra! V tom se vůbec nedá dýchat!" rozčiluji se.
Na obličeji mám plynovou masku, a tím jak rychle dýchám, mlžím si svůj rozhled.

Ten můj rozhled je jako pohled do budoucnosti. Nic nevidím.

Spánky mi hrůzou tepou a cítím, jak se ve mě vaří krev. Rukou se natahuji do prostoru, když v tom se dotknu něčího ramene.

"Co děláš?" ozve se. Já jen slyším huhlavý hlas a po tom dotyčném sahám ještě více.
"Tak jsi normální, člověče?" zakřičí, ale já opět slyším jen huhlání.

"Promiňte, příteli. Zachovejte paniku." zahuhlám pod zamlženou maskou.

Fakt nejsem normální.

Bum!