Řeka popření

Je tam. Čeká na mě. Vím to. Několikrát jsem ji zahlédla, přestože to zoufale popírám. Snažím se na ni nemyslet. Snažím se předstírat, že neexistuje. Snažím se její černou siluetu prostě nevnímat.
Někteří mi to rozmlouvají. Říkají, že bych se jí měla postavit čelem. Prý se stejně časem vzájemné konfrontaci nevyhnu.
Ale naštěstí jsou i tací, kteří souhlasí s mým názorem, že na přijetí nevyhnutelného je pořád ještě dost času. Že je kolem mě spousta jiných zajímavých a daleko příjemnějších věcí, na které se můžu zaměřit.
Je srpen a tak ji zatím stále úspěšně ignoruju. Zubatou siluetu budovy naší školy.