NESOUTĚŽNÍ
V neděli jsem porodila, sice večer, ale ve čtvrtek nás určitě pustí. Je středa, jen vydržet. I když se mi strašně chce domů a spolupacientka chrápe jak dřevorubec. Ještě jeden den budu statečná.
Ve čtvrtek nás pouští a manžel jede hned zpět do práce, jen mě s malým vyloží doma. Nemáme v kuchyni postýlku a nahoru nevylezu. Chm.
Večer statečně vyrážím na pětiminutovou procházku po návsi. Sama. Je to divný. Bez břicha.
Šestinedělí je zvláštní doba, hlavně jeho konec. Ale ještě den tu vydržím a neuteču, určitě. I když mám dojem, že bych nejradši všechno nechala.
Ale jsem máma. Sakra.
Hormony jsou hrozná věc. :D
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Moje spolubydlící mě musela
Kleio
Moje spolubydlící mě musela nenávidět. :D
Mě moje taky. Měla to
Bilkis
Mě moje taky. Měla to plánované v pondělí ráno a asi byla i docela v klidu. A pak jí na pokoj šoupli mě. Vyčerpanou, od pasu dolů mrtvou a ještě sjetou. :D Asi se moc nevyspala. :D
Silný popis a skvěle uchopené
Faob
Silný popis a skvěle uchopené téma: někdy je každý den odvahou přežít!
Podle mě je každý rodič
Bilkis
Podle mě je každý rodič (kromě těch, co na děti kašlou) hrdina. Zvlášť v dnešní době.
No bodejť... Však jich mám
Faob
No bodejť... Však jich mám taky pět :-))
Hm... To je docela smutné...
Jackie Decker
Hm... To je docela smutné... :(
Poporodní blues není smutné.
Bilkis
Poporodní blues není smutné. Teda je, ale mohlo to být horší. A pak si to sedlo.
Šestinedělí mám v solidní
Terda
Šestinedělí mám v solidní mlze. Pamatuju si kolotoč chlazení a zahřívání. Mentální počítání minut, že už zase budu muset kojit a budu u toho brečet bolestí a to jak jsem večery probrečela v kuchyni, že nejsem schopná se postarat o vlastní dítě. Zbytek je v mlze. Velmi silné drabble.
Tyhle pocity, že není matka
Bilkis
Tyhle pocity, že není matka schopná postarat se o vlastní dítě, jsou častý. Bohužel se o tom málo mluví. Nevím jak ty, ale já nemám s přípravou na to, co matku čeká po porodu, moc dobré zkušenosti. Třeba je to součástí kurzu. Na tom jsem nebyla. A moje doktorka to věděla, ale neřekla mi nic. Nebýt mého psychiatra, asi bych byla pěkně v prdeli. Naštěstí mi řekl, co můžu čekat, byl k dispozici na telefonu a prostě se choval skvěle. V porodnici taky nic. Tam jen kontrolovali, jak srůstám. A sestry z kojeneckýho jak starám o malýho. Víceméně. Některý byly fajn. Ale hlavně, že mi do zprávy napsali, že trpím depresí. Porodní asistentka je evidentně lepší diagnostik v oboru psychiatrie, než můj vlastní psychiatr... Ale aspoň na mě, jako se to stalo kamarádce, nezavolali do porodnice OSPOD.
Já jsem na nějakou přípravu
Terda
Já jsem na nějakou přípravu hroznej lempl. Z příručky o péči o dítě jsem přečetla přesně jednu stránku. Na kurzu jsem žádným nebyla. O tom, že mi po porodu se mnou můžou hormony udělat leccos jsem teda věděla. Měla jsem případ v blízkém okolí. Těhotenství jsem měla nic moc a moje doktorka nebyla zrovna vzor empatie, takže mi rovnou vyhrožovala poporodní depresí. Na to naštěstí nedošlo. Vlastně si to sedlo celkem rychle. Ale i tak ty první týdny než si sedlo kojení a našli jsme s mužem systém byly náročný. V porodnici teda byli fajn. Když jsem se před fyzio rozplakala, že mi dítě hubne, brečí hlady a mlíko nikde, tak zareagovala naprosto úžasně. A teda OSPOD v porodnici, to je síla.
Já se radši moc
Bilkis
Já se radši moc nepřipravovala. Na internetu jsem schválně hledat nechtěla. A na ten kurz nějak nedošlo. Taky jsem měla nějakou představu, ale myslím, že tohle by s novopečenýma matkama prostě probírat měli jejich doktoři. Jenže oni jsou tam od fyzického zdraví, a tím to asi končí, nebo nevím. Měla jsem strach, že přijde poporodní deprese, ale naštěstí mám 15 let zkušeností s agorafobií, takže už dobře odhaduju, jak na tom psychicky jsem. Na druhou stranu, těhotenství mi to v mozku přeplo, a když ty hormony v šestinedělí přestávaly fungovat jako nárazník, bylo to docela drsný. Právě z toho jsem měla obavy, ale nakonec to dobře dopadlo.
Eh.
Profesor
Hrdinko.;-)
Ono pak člověku nic jinýho
Bilkis
Ono pak člověku nic jinýho nezbude.
Jo, tyjo, šestinedělí. Na to
strigga
Jo, tyjo, šestinedělí. Na to se snad ani připravit nedá. Pamatuju si, jak mě drtilo, když mi nešlo kojení (dny ubíhaly a mlíko furt nikde), když mi dítě hublo před očima, jak mě dorazilo, když nás kvůli tomu právě ten poslední den nepustili a musela jsem mu začít cpát dokrm (jasně že jsem mohla podepsat revers, ale víš jak..) a vážit, odsávat, bojovat se stříkačkou s novorozencem, kterej to absolutně nechápe a zoufale u toho pláče, vážit, odsávat a zase pořád dokolečka... Pamatuju si, jak mě totálně vypsychovali hned první den na šestinedělí tím, že dceři musí udělat UTZ hlavy, protože měla málo kyslíku v pupečníkový krvi, a pak mě nechali vycukat až do toho úplně posledního dne, kdy jí ho těsně před propuštěním konečně udělali a sdělili mi, že je v pořádku... fuj, doteď z toho mám osypky, a to jinak byli v porodnici fajn. No a pak si pamatuju, jak jsme byli šestej den doma, dceři bylo 11 dní a objevila jsem u ní zánět, kvůli kterýmu jsme následně další týden strávily na Vinohradech. Pamatuju si, jak se jí mladej doktor pokoušel napíchnout kanylu a kvůli nedokonalýmu krevnímu oběhu mu to prostě nešlo, takže jí rozpíchal obě ručičky a nožičku a dal to až na sedmej pokus jakejsi stařičkej docent, kterej mě tím nejspíš zachránil od definitivního omdlení, pamatuju si ten nekonečnej pláč, když do ní pouštěli antibiotika a když musela být v nemocnici v posteli beze mě, a svoji obrovskou úlevu, když jsem se na to asi třetí noc prostě vykašlala, vzala si ji k sobě, ať si kdo chce co chce žvaní, a NIKDO nic nenamítal (a zachránilo mi to kojení!)... a vím, že nebýt toho šílenýho koktejlu hormonů, asi bych to všechno zvládla líp a víc v pohodě, ale tak to holt v šestinedělí bejt asi nemohlo. Takže jo, naproto tě chápu. Je to neskutečnej nápor, jako když tě smete přílivová vlna. Silný drabble, děkuju za něj.
Dlužím ti odpověď a dlužím ji
Bilkis
Dlužím ti odpověď a dlužím ji tak dlouho, protože jsem tvůj komentář hodně dlouho rozdýchávala. Ono když má člověk dítě, tak se asi v klidu neudrží. Navíc když je ta situace hodně zlá. Úplně tě chápu, žes z toho byla na dně. Navíc v šestinedělí. A je mi upřímně líto, že jste si tím museli projít.
To je v pohodě, já se zase
strigga
To je v pohodě, já se zase neudržela a musela si tady vylít srdce :D dlužno říct, že od té doby si víceméně už jen užíváme :)
Na ten pocit, že už chci z
Saphira
Na ten pocit, že už chci z porodnice, asi nikdy nezapomenu. Vyčerpanější jsem nikdy nebyla, naštěstí doma už to pak bylo dobrý, i když šestinedělí mám taky celkem v mlze. Rodila jsem v noci, po porodu jsem spala hodinu, protože v šest ráno rozrazila dveře sestra a měřit teplotu a mně i glukózu, pak už jsem to tam nedospala, protože když už moje dítě konečně po x hodinách uspávání usnulo, spolubydlící to svoje nechávala vyplakat. Mlíko se mi dělalo pomalu, takže pocit naprostého zoufalství, že nás nepustí, protože nepřibírá.
Všichni se připravují na porod, ale že to potom bude takovej mazec, to se moc neřeší, nicméně dokuď v tom ta máma není, tak se na to stejně asi připravit nedá.
Skvělé drabble!
Připravit se na to nedá, ale
Bilkis
Připravit se na to nedá, ale mluvit by se o tom víc mohlo. Protože spousta matek se pak cítí ještě hůř, protože mají pocit, že jsou špatný matky. Ale kdyby jim někdo, jako to udělal můj doktor, řekl, že je normální bejt nejistej a že všechno nejde lusknutím prstů, tak by se možná cítily líp.
Naprosto souhlasím. Místo
Saphira
Naprosto souhlasím. Místo toho poslouchají poškozující řeči ještě v porodnici, do toho přijde nejistota a je to v háji celý.