Do údolí Nimy

Na jaře roku 1089, jen co opadli zimní sněhy, jsme opustili naše zimoviště a vydali se po proudu řeky, kterou jsme se rozhodli pojmenovat Nima. Řeka se klikatí hlubokým kaňonem, který se otvírá do divokého kraje rozkládajícího se kolem delty. Cestou údolím jsme nasbírali celou řadu dosud nepopsaných botanických vzorků. V deltě samotné pak stálo město alabastrových věží. Jeho obyvatelé, nelidsky krásné bytosti, nás pozvali dál a pohostili nás vybraným jídlem a nápoji. Celou noc jsme se pod hvězdami radovali zpěvem a lehkým vínem. Ráno však město, i s jeho obyvateli, bylo pryč. Rozplynulo se jako mlhavý sen omámené mysli.