Nepřišel

Leandros se nespokojeně ošil a otřel si z čela pot. Bylo pravé poledne, slunce pražilo a nad dlažebními kostkami malého Budapešťského náměstíčka se tetelil vzduch. András po jeho boku vypadal vyrovnaně, dokonce se lehce usmíval.
„Ehm, dědo?“
„Ano?“
„Seš si jistý, že přijde?“
„Když nepřijde, zneuctí tím můj návrh a upadne tak v nemilost se všemi následovníky. Musí přijít. A on to ví. Jinak je budeme moct zabít na potkání.“
„Ehm, dědo, víš, že je to upír?“
Nastala chvíle naprostého ticha, během které Andrásovi nejdříve cukl jeden koutek, a pak se jeho ústa roztáhla do lišáckého úsměvu. Hodiny odbily poledne.