Naše cesta do tramtárie

Vzdech při nastupování do auta, poslední nádech čerstvého vzduchu, odteď nasáváním riskuji, v autě už sedí bratři. Jedná se o klasickou cestu do kostela, to bývá těžké, než se zamkne chalupa a než si oklepeme boty od bláta, sleduji ručičku hodinek a doufám, že jdou přehnaně napřed. Osobně nesnáším chodit pozdě, ale rodinná sounáležitost je důležitější než blaho jedince. Začalo pršet, budeme muset jet opatrně. 

Tatínek se ohlíží až do druhé řady špinavého autobusového auta, maminka zamkla psa v kuchyni, okna i dveře zavřela na petlice. Jako poslední si též sedá do auta a vydává očekávaný rozkaz. ,,Děti, sečtěme se!"