Násobení nulou

Filip oddychuje na horní palandě. Trval na výměně. „Spala tam dost dlouho. Střídání je spravedlivé!“ A táta se ho zastal.

Postel divně vrže a Markétce je těžko. Slyší kroky. Takhle moje maminka nechodí, napadá holčičku. Krčí se pod peřinou. Tiskne se ke zdi. 

„Pst,“ ruka se jemně dotýká tmavé hlavičky. Voní bezpečím. „Ať nikoho neprobudíme.“

Malá ve tmě kývá. 

„Neboj, všimla jsem si,“ žena vytahuje jehlu a červenou bavlnku. „Posuň se, ať tě nepopíchám.“ 

Stín uhnout nestačí. „Tohohle tu necháme,“ obratně přišívá temnotu zespoda k hornímu roštu. „Tahal by nás dolů.“ 

Zapošívá, odstřihuje nit. „Hotovo. Pojď!“ Bere dcerku za ruku.