Hrátky s osudem 2

Věnováno Keneu
Poněkud opožděné pokračování vánoční povídky... Bohužel zatím nikoli konečné, ale další díly (pravděpodobně dva) by se tu měly objevit v rozumnějším časovém horizontu.
Shrnutí: Co se stane (může stát), když Gandalf a Dumbledore tajně soutěží o to, kdo z nich je moudřejší a mocnější? V tomto dílu se podíváme do Bradavic...
Varování: Nesnažte se v tom vidět nutně logiku a smysl... nemuseli byste je najít.
Prohlášení: Za povídku nedostanu velmi pravděpodobně vůbec nic. Hemží se v ní postavy vytvořené panem Tolkienem a paní Rowlingovou, ale chovají se tak nějak nespoutaně.
„To nemůžeš myslet vážně, Albusi!“
„Začínáš se opakovat, chlapče… Jistě že to myslím vážně. Své důvody jsem Ti vysvětlil už několikrát.“
„Já to neudělám. Rozumíš?!? Neudělám!“
"Proč jsi tedy dával Narcisse ten slib?"
"Chtěl jsem ji uklidnit. Když se do toho pak vložila Belatrix, už jsem nemohl vycouvat."
"Že bys zrovna Ty nenašel nějakou skulinku, jak z té situace vyklouznout jinak?"
"Možná Ti uniklo, že jsem při tom rozhovoru nebyl jediným Zmijozelem. Vážně myslíš, že by další úhybný manévr nebyl ani jedné z nich podezřelý?!?"
Ředitel se na něho shovívavě pousmál a Severus tiše zaúpěl. Podobných slovních přestřelek s ním už svedl mnoho, a i když nebyl na skóre zrovna hrdý, v zásadních záležitostech se mu většinou podařilo uspět. Jenže tentokrát...
"Oba víme, že mladý Draco mě zabít nedokáže."
"Zatímco já ano? To tím naznačuješ?" zareagoval prudce.
"Severusi, chlapče... Vím, že ani pro Tebe to nebude jednoduché. Ale je to nejlepší řešení."
"Nejlepší pro koho?"
"Jsem starý muž, Severusi. Už dávno se smrti nebojím. Vlastně... bude to další velké dobrodružství."
Ještě trocha takových keců a zavraždím ho na místě a s chutí, blesklo Severusovi hlavou. Kdy spatřil pobavený úsměv na ředitelových rtech, vztekle zaklel. Ke všemu si přestává dávat pozor na svoji Nitrobranu… Sebral zbytky svého klidu a důstojnosti a s prásknutím dveří opustil ředitelnu.
………………………
Severus Snape vstoupil do bezpečí svých komnat a zhluboka se nadechl. Z tváře mu zmizela obvyklá nečitelná maska.Pod ní se objevila celá smršť pocitů… Vztek, strach, lítost… zoufalství, beznaděj.
Pár lidí už ve Voldemortových službách zabil. Tehdy v mládí s pocity hrdosti a moci. Nyní s přemáháním a odporem k sobě samému. Bylo to nutné zlo, daň za důvěru Temného pána. Ale tohle?!? Zabít svého nejlepšího přítele? Jediného přítele?!?
Jenže… Je to opravdu přítel? Mohl by po něm přítel požadovat něco takového? Copak netuší… netuší, jak to bolí? Trhá to jeho duši na kousíčky.
Pro vyšší dobro. Pro záchranu Draca Malfoye. Pro vítězství ve válce.
Opakoval si Albusovy argumenty a s každým uhodil prudce rukou do stěny. Dlaň i zápěstí ho bolely jako ďas. Ale ten tupý pocit v jeho hrudi to nepřehlušilo…
………………………
Dumbledore si povzdechl. Merlin ví, že by mu chtěl jeho úkol ulehčit… Jenže – všichni musíme přinést oběti, aby tahle válka konečně skončila. Ani jemu se nechtělo umřít tolik, jak tvrdil nahlas. Představoval si, co vše by ještě rád zažil…
Zadumaně se zadíval z okna. Co spatřil, ho velmi udivilo…
……………………
Vysoký muž v tmavém cestovním plášti směřoval rázným krokem k hradu. Překvapila ho intenzita, s jakou byla ve vzduchu cítit magie. Hrad protínala jednotlivá magická vlákna a podpisy čarodějů různé síly. Ačkoli v hradě nikdy předtím nebyl, pracovnu Albuse Dumbledora díky tomu našel zcela bez problémů.
Pobavil ho strážný chrlič, který se ho pokoušel zastavit a požadovat po něm heslo. Jeden pohled ale stačil, aby si to chrlič rozmyslel a poslušně se odklopil.
On vypadá opravdu skoro stejně jako já, blesklo muži hlavou, když spatřil bradavického ředitele. Ovšem až na ten příšerný oblek, dodal v duchu vzápětí.
Chvíli na sebe beze slov hleděli a hodnotili se. Dva staří a velmi mocní muži. Dva muži, kteří si o sobě mysleli, že jsou moudřejší, než většina lidí v jejich okolí.
"Zdá se, že legendy ožívají," přerušil posléze ticho ten ve fialovo-žlutém hábitu a zelené čepičce.
"Vypadám snad jako legenda?" ušklíbl se druhý.
Musel ale uznat, že jeho kolegovi mozek slouží více než dobře. Jeho skutečnou identitu dokázal rozklíčovat na dočekávání rychle.
"Gandalf Bílý, vítěz nad Balrogem. Kdo jiný už by měl být hodnocen jako legenda?" podotkl Dumbledore.
"Snad Merlin? No, v každém případě nabízím možnost stát se součástí legendy..."
"Opravdu bych se mohl podívat do Středozemě?" zeptal se Dumbledore a oči mu zazářily jako dítěti před vánočním stromečkem.
"Ano. Domnívám se, že bude vhodné, když se na nějaký čas vyměníme."
Domluva byla hladká. Hůl a hůlka změnily své majitele, oblečení se setkalo na kompromisu. Gandalf nepochyboval o tom, že jejich blízcí tu záměnu prohlédnou, ale pro většinu světa se nic nezměnilo.
Vysoký muž v tmavém cestovním plášti s modrými okraji zdobenými květinovým motivem opustil nepozorován hrad. V bradavické ředitelně se usadil za stůl druhý muž v tmavě fialovém hábitu.
TBC