Nehoda 1

Název: Nehoda
Autor: Galadion
Příjemce: Rebelka
Přístupnost: neomezená
Fandom: Harry Potter
Shrnutí: Detektivka plná bystrozorů.
Část první: Magnus Pírko
Strašlivě lilo. Lidé si razili cestu provazy deště a přáli si být už co nejdříve doma v teple. Déšť bušil i do střechy ohromné nádražní haly, na jejímž štítu kolemjdoucí sotva přečetli nápis King's Cross.
Do haly energickým krokem vstoupil vysoký muž v tmavě modrém kabátě a vysokém cylindru. Dlouhou hůlkou nahlas klapal o dlažbu a vůbec se nepodivil nad tím, že i při tomhle počasí je nádraží úplně liduprázdné. Jen vzadu stálo několik bystrozorů a potichu o něčem debatovali. Muž zamířil přímo k nim.
„Alastore, jak vypadá situace?“ oslovil okamžitě jednoho ze skupinky. Obrátil se na něj zavalitý muž v koženém kabátě, jehož umělé oko zmateně prohlíželo okolí.
„Rufusi, schytal to Magnus Pírko,“ odpověděl Alastor Moody a ukázal palcem za své rameno. Rufus Brousek se podíval naznačeným směrem a uviděl na zemi bezvládné tělo. Leželo v louži vody a mokré šedé vousy dělaly starého mrtvého muže ještě starším a ubožejším. Okolo těla postávali tři muži, jeden z nich držel v ruce kočku.
„Pírko? Ten z odboru kouzelné přepravy?“ zeptal se Brousek a překvapeně pohlédl na Moodyho.
„Jo, přesně ten.“
„Co se stalo?“
„Zatím si nejsme úplně jistí, ale rozhodně ho srazil vlak.“
„Vlak?“ povytáhl obočí Brousek.
„Ano, támhleta mašina,“ ukázal Moody prstem na nedaleko stojící elektrický kolos. „Hlídač říkal, že prý se tu potácel jako opilý a pak spadl do kolejiště. Prásk a bylo to.“
Kočka nahlas vyprskla, poškrábala muže z hloučku, vytrhla se mu z náručí a utekla pryč.
„Co tu sakra dělá to zvíře?“ zeptal se Brousek.
„To je jeho kočka. Nevíme, co s ní.“
„Aha. Tak ji třeba někomu dejte, zabalte to tu rychle. Je to přeci jasná nehoda.“
„Ale pane...“
„Dost řečí, už tak jste tu už dvě hodiny. Copak nemáte na práci nic lepšího než řešení jedné politováníhodné nehody?“
Moody zabručel něco nesrozumitelného a už chtěl odejít.
„Mimochodem, co váš nový kolega?“ zeptal se Brousek.
„Stump? Ještě nedorazil. Má nějaké vyřizování na ministerstvu.“
„Aha, rozumím. Doufám, že se mu budete plně věnovat. Jako nováčkovi,“ zazubil se Brousek. Moodymu se zježily všechny chlupy na těle, ale ovládl se.
„Samozřejmě, pane,“ odpověděl bez náznaku jakékoliv emoce. Pak se otočil a šel si ještě jednou prohlédnout tělo. Za chvíli uslyšel, jak se zřetelné klapání hůlky vzdaluje. Teprve až se kroky šéfa bystrozorů ztratily kdesi v dálce, Moody nahlas vydechl.
„Dobře, sbalíme to tu,“ řekl nakonec, zvedl se a došel k nedaleko stojícímu nádražnímu hlídači. „Děkujeme vám za pomoc,“ potřásl staršímu muži pravicí. Pak vytáhl hůlku a řekl: „Obliviate.“ Hlídač nasadil skelný pohled, zamrkal, rozhlédl se a rychle odkráčel.
Moody sledoval, jak jeho kolegové z odboru bystrozorů postupně mizí i s tělem Magnuse Pírka. Vtom se kousek od něj ozvalo zamňoukání.
„Ale, to jsi ty,“ podíval se Moody na kocoura, který se mu otíral o nohu. „Pojď sem,“ sklonil se a opatrně vzal kocoura do ruky. Překvapivě vůbec neprotestoval a schoulil se v Moodyho náručí. Ten se otočil a vydal se napříč úplně prázdnou nádražní halou.
„Finite incantatem,“ mávl Moody ledabyle rukou a zmizel v dešti. Do haly se začali tlačit první lidé.
Když přišel do své kanceláře na Ministerstvu kouzel, dal kocourovi do misky trochu vody a sedl si do svého velkého křesla. Chvíli přemýšlel, když se ozvalo zaklepání.
„Dále,“ zabručel Moody. „Aha, to jste vy, Stumpe. Jak vám dopadlo to slyšení?“
„Dobře, komise mi to připojení do letaxové sítě schválila,“ řekl vysoký mladík v dobře padnoucím obleku, který právě vstoupil do místnosti. Vypadal na pětadvacet, ale mohlo mu klidně být i o deset víc.
„Fajn,“ řekl zamyšleně Moody, který stejně Stumpovu odpověď nevnímal.
Ještě chvíli seděl ve svém křesle a koukal se do prázdna. Dokonce ani jeho umělé oko se nehýbalo. Stump už se začal nervózně ošívat a nadechovat k otázce, když se Moody probral. Zvedl se z křesla a vyrazil ven. Stump překvapeně zamrkal a následoval Moodyho ven.
„Zavřete dveře,“ křikl starší z mužů přes rameno a mladík poslechl.
„Kam jdeme?“ zeptal se svého zkušenějšího kolegy, když ho dohonil.
„Něco prověřit,“ odsekl Moody a dál kráčel chodbou.
„Kvůli čemu?“ nedal se odbýt Stump.
„Kvůli případu Magnuse Pírka.“
„Případu? Prý žádný případ není, byla to nehoda. Četl jsem spis,“ dodal rychle Stump na Moodyho povytažené obočí.
„Ano, byla to nehoda, ale stejně chci ještě něco zjistit, než to uzavřeme.“
Vyjeli společně výtahem do šestého patra. Oba stáli úplně mlčky a bez hnutí. Charlie Stump pracoval na odboru bystrozorů teprve pět týdnů, ale jedno už zjistil. Když Alastor Moody o něčem přemýšlí, je lepší se mu do toho neplést. Několikrát se mu podařilo Moodyho vytrhnout z jeho složitých myšlenkových pochodů a vyslechl si takovou spoustu klení, že se pro příště rozhodl raději mlčet.
Výtah potichu zastavil a oni se ocitli v dlouhé rovné chodbě. Beze slova šli podél dveří s cedulkami hlásajícími majitelovo jméno, až se zastavili u té, na které bylo napsáno Magnus Pírko.
„Dissendium,“ řekl potichu Moody a dveře se otevřely. Vstoupili do prostorné kanceláře s velkým oknem proti dveřím. Na jedné zdi stál prostorný krb, na prostější straně místnosti pak dlouhý mahagonový stůl, prakticky zarovnaný knihami, pergameny a různými poznámkami. Pod oknem byl dlouhý laboratorní pult, na kterém byly k vidění přístroje mnoha druhů. Stump nikdy nic podobného neviděl.
„Co je tohle?“ zeptal se po chvíli Moodyho a ukázal na kouli, na které se otáčely malé šipky zavěšené na řetízcích.
„Nesahejte na nic,“ odpověděl mu Moody, který se ani neobtěžoval otočit. Prohlížel si tituly knih, poznámky na stole a nakonec nahlédl do krabice vedle mahagonového stolu.
„Hmm, jak jsem si myslel,“ zabručel Moody a už věděl, co tady celou dobu nehraje.