čtvrtek, 24. ledna 2019
Myslím, že jsem se ještě úplně nevzpamatovala z toho incidentu v norwichské léčebně.
Byla jsem přesvědčená, že se s tím zvládnu vyrovnat levou zadní, že se vlastně nic nestalo, protože de facto nestalo, ty dva škrábance přece nestojí za řeč a oproti zlámaným končetinám, vyraženým zubům a dalším úrazům, které se dějí lidem v rizikových povoláních, je to něco tak banálního. Ani to nebolí. Nijak se to nezanítilo, díky kalciové masti se to bez problémů hojí, stejně jako jiné drobné rány.
Jenomže to, co ten útok zanechal pod povrchem, kalciovka nespraví. Je to úplně odlišný druh zranění. Neustále se otevírá a odmítá se zacelit. Šrám na duši. Zní to až pateticky, co? Ne, nechci tu fňukat, že chybělo málo a přišla jsem o život. Nechci ždímat svoje srdíčko a vykládat, jak to bylo strašný, že větší hrůzu jsem nikdy předtím nezažila a že se ke mně ta zrůda vrací ve snech.
Takhle dramatické to totiž není.
Nemám žádné noční můry, zdají se mi obvyklé ztřeštěnosti typu, že si jdu do Tesca pro strouhanou goudu a cestou se ke mně přidá klaun, který jde pro špagety. (Uznávám, že pro jisté osoby může tento sen znamenat noční můru. Ne, nebojím se klaunů.) Dokonce se mi teď mnohem častěji stává, že ve snu souložím. Potřebuju pak ráno víc času v koupelně.
Nemám žádné nutkání o tom přemýšlet nebo si to znovu přehrávat. Popravdě na to většinu dne ani nepomyslím.
A že by se mi hrůzou ježily vlasy, když na to zrovna pomyslím? Ne.
Veškerá hrůza, kterou jsem prožila, trvala těch pár vteřin, než ji zneškodnili. Pak hrozba pominula, adrenalinová pumpa přestala pracovat, srdce se vrátilo k normální činnosti a já byla zase schopná jasně uvažovat. Na těch několik sekund jsem se možná ocitla v šoku – koho by to taky nešokovalo – ale ve srovnání s loupežnými přepadeními, znásilněními, brutálními fyzickými napadeními nebo třeba účastí při hromadných neštěstích a ozbrojených konfliktech…
A přesto jsem někde uvnitř zasažená. A poněvadž na to nevidím, nemůžu to dát do pořádku. A to mě štve.
Dneska jsem na pohotovosti instinktivně zareagovala vymrštěním ruky proti pacientovi, kterého přivezli totálně nastřeleného speedballem. Později vyšlo najevo, že vůbec neměl v úmyslu mi ublížit, chtěl se jen natáhnout pro infúzní vak a podívat se, co je tam napsané. Moje podvědomí vyhodnotilo jeho pohyb jako nebezpečný a moje tělo jednalo automaticky.
Má modřinu pod levým okem.
A já musela absolvovat nepříjemný rozhovor s doktorem Potterem, který teď po mně chce, abych navštívila psychoterapeuta.
Přesně tomuhle jsem se vždycky snažila vyhnout.
Nepotřebuju, aby se ve mně někdo vrtal. Z každé rány se dříve nebo později stane jizva, byť sekundárním hojením. A jizvy jsou v pořádku. Každý je na sobě i v sobě máme.
Jsem v pořádku.
Nebo časem budu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit