12. Nocebo

Budí mne nepříjemný pocit. Je ráno, tak nejlíp, když budu spát dál. Jenže ouvej. Mírné nepohodlí v oblasti břišní se pomalu změnilo na úpornou bolest.
Takhle neusnu.
Co je za problém? Zahejbám sebou, rozhlédnu se, jestli nikdo nekouká, prohmatám pupek. Nic.
Bolest sílí a začíná to bejt k nevydržení.
To skoro vypadá jako - JED!
Někdo mne otrávil! Kdo? Proč? Jak? Ta kobliha!
No jasně, nebyla určená pro mne. Někdo chtěl nejspíše otrávit otce nebo matku, se mnou se nepočítalo. Jenže jsem to snědl já.
Dávka jedu pro dospělého pro mne nejspíše bude smrtelná, i kdyby určený cíl neměla přímo zabít.
Musím se soustředit a nějak zastavit jeho účinek. To se ale blbě dělá, když někoho tak hrozně bolí žaludek.
Nezbývá než na sebe upozornit.
Řvu. Ječím, co mi hrdlo stačí (a nemusím se do toho nějak zvláště nutit). Chůva se mne snaží konejšit, dokonce i ostatní v domě se přišli podívat, co se to děje.
Ale evidentně jim to nedochází, navíc tím jak se mnou manipulují je ta bolest ještě horší!
Potřebuju, aby zavolali nějakého léčitele, alchymistu, kohokoli, kdo rozpozná otravu.
Nezvládnu sice překonat jed, ale dokážu zhoršit jak vypadám.
Během chvíle hicuju jak roztopená kamna. nabírám zdravě zelenou barvu a třesu se jak krysařík na studené dlažbě.
Zabírá to.
Z hovoru rozumím, že vážně pro někoho poslali.
Trpím a úpím.
Trvá to nekonečnou dobu, než přišla nějaká postarší babka.
Je čas přestat simulovat.
Doufám, že ona osoba není úplně neschopná ...
Stejně ale, podprahově se snažím co to jde podsouvat - jed ... jed ... jed.
Bolest je přitom šílená a vším tím řvaním jsem zmožený, hnedle bych spal, kdybych jen trochu mohl.
Babka něco říká.
Cože to?
Zácpa!?
No jo, to mne nenapadlo...