2. kapitola: Střetnutí

„Hermiono, ahoj!“ vybafl na ni Potter z otevřených dveří čtvrté vyšetřovny.
Stejně jako ona měl na sobě bílý plášť a kolem krku pověšený stetoskop.
„Ahoj, Harry,“ odpověděla mdlým hlasem.
V rukou držela kartu pacienta a nerezový tác s nástroji, překrytý sterilní rouškou.
„Tak jak se ti líbí na chirurgii?“
„Jako každý nováček začínám šitím. Od rána už jsem sešila koleno, dlaň, ušní boltec a teď mě čeká roztržené obočí. Nějaký Avery. Prý dostal pěstí, když v hospodě prohlásil, že by se duševně nemocní lidé měli kastrovat.“
„Zajímavý. Teda, ne ten výrok, to je samozřejmě hnus, ale – oni tě u toho nechají samotnou?“
„Doktor Black viděl moje stehy, řekl, že ho nepotřebuju, a šel na kafe.“
„Jo, to je pro něj typický. Když může, udělá si pohodičku. Já vyfasoval Snapea.“
„Koho?“
„Pottere, oslňování kolegyň si laskavě nechejte na obědovou pauzu. Teď se koukejte vrátit, potřebuju, abyste paní Longbottomové podržel emitku.“
„Aha,“ identifikovala ten chladný hlas Hermiona a pokračovala téměř neslyšným šeptem. „Ty jsi mámu nějak naštval nebo je to součást promyšleného zocelovacího programu?“
„Dva stálí lékaři jí dlouhodobě onemocněli, ostatní nemají dostatečnou praxi a ona sama si mě na starost vzít nemůže kvůli příbuzenskému vztahu.“
„Ale on přece šéfuje na ARU, ne? Jak to, že má na tebe čas?“
„Nevím. Asi mě má ve skutečnosti děsně rád a –“
„Pottere!“
„Tak asi ne, no. Jdu se nějak popasovat s těmi zvratky, drž mi palce.“
„Ty mně taky. Jdu se popasovat s duševním kriplem. Tak zatím ahoj.“
„Pottere, jestli se nevrátíte, než napočítám do tří, tak odsud vyletíte dřív, než stačíte říct nauzea!“
„Uvidíme se na obědě. Pá.“
„Pá pá.“

Místo obědové pauzy seděla Hermiona v kanceláři primáře chirurgie a ke kloubům pravé ruky si tiskla sáček ledu. Doktor Black seděl vedle ní a tvářil se znuděně. Lily Potterová na něj z rohu místnosti vztekle zahlížela, paže zkřížené a v oku tik.
„Takže ty jsi ji k tomu šílenci nechal jít samotnou?“ ujišťoval se doktor James Potter a přebytečné svalové napětí odbourával svíráním golfového míčku pod deskou stolu.
„Neměl jsem tušení, co je ten chlap zač,“ bránil se Black. „Kdybych –“
„Kdybys neměl na háku všechny předpisy, tak se to nestalo,“ mínila Lily. „Nechat medičku na začátku praxe bez jakéhokoliv dozoru je nehorázná nezodpovědnost!“
„Nešlo přece o prasklej slepák nebo disekující aortu, prokristapána! Měla mu zašít obočí!“
„O to se docela úspěšně pokoušela, dokud ji nechytil pod krkem a nezačal vyhrožovat, že jí tou jehlou rozpárá!“
„Neměla mu pokládat nepříjemný otázky. Není tu od toho, aby někoho moralizovala, ale aby udělala svoji práci, hodila špinavý rukavice do koše a popřála hezkej zbytek dne.“
„Tak jsi jí to měl vysvětlit. Jsi přece její učitel. Jamesi, tak řekni už konečně něco!“
Doktor Potter si odkašlal a zmáčkl golfový míček tak silně, až přestal cítit prsty.
„Siriusi, nerad to říkám, ale Lily má pravdu.“
„No jak taky jinak, když je to tvoje žena.“
„O to tu vůbec nejde. Jednou jsi můj sekundář, tak by ses podle toho měl chovat. Dostal jsi na starosti péči o budoucí kolegyni a je tvojí povinností dohlížet na její práci, pomáhat jí adaptovat se a usměrňovat ji.“
„Ale ovšem,“ podřídil se Sirius šaškovsky lokajským tónem. „S největším potěšením nyní napravím své pochybení a vezmu slečnu Grangerovou k nějakému pěknému vyšetření vnitřních hemoroidů. Nemusíte mít strach, na její práci s rektální sondou patřičně dohlédnu.“
Lily na něj zůstala hledět jako opařená. Hermiona udiveně koulela očima. James přikryl čelo plné vrásek dlaní. Jediný Sirius se široce usmíval, zatímco si to štrádoval ke dveřím.
„Jdete se mnou, nebo tu ruku budete ledovat do konce šichty?“ houkl přes rameno na Hermionu.
Ta se okamžitě napřímila, vstala a s bojovně vztyčenou bradou ho následovala.
„Jistěže jdu s vámi! Něco jako hemoroidy si přece nenechám ujít.“
„Slibuju, že budou velký jak hrozny. Ať z toho něco máte.“
„A teď mluvíte o svém vlastním konečníku, že jste si tak jistý tou velikostí?“
„Na můj zadek si budete muset počkat. Právě mi bylo důrazně připomenuto, že jsem váš učitel.“
„Vím. Byla jsem u toho. Nicméně nakopat bych vás do něj mohla.“
Jakmile za nimi zaklaply dveře, Lily s Jamesem se po sobě podívali.
„To bude dobrý,“ zamumlal James.
„Očividně si padli do oka,“ prohlásila ironicky Lily.
„Já bych se mezi ně nemíchal. Koneckonců, Grangerová má docela slušný pravý hák. Ten Avery skončil s čelistí u nás na chirurgii.“

„Nazdárek!“ volal Ron a rukou svírající párek v rohlíku ukazoval na místo vedle sebe.
Seděl v nemocniční kantýně, plnými doušky vychutnával obědovou pauzu a na jeho bílém plášti jako světlušky zářily tři skvrny od hořčice.
„Nazdar,“ odpověděl Harry unaveným hlasem, svezl se na volnou židli a chvíli zůstal jen tupě civět.
„Jsi v pohodě, kámo?“
„Ale jo. Jen si potřebuju odpočinout.“
„Vypadáš, že tě někdo pěkně péruje. Možná ta pohotovost nebyla úplně nejšťastnější volba, co?“
„To ne, jenom bych se asi měl začít víc učit, jestli chci projít.“
„Cože?!“ Ron se málem zadusil. Ze zamýšlené velikosti sousta musel značně slevit, aby ho dokázal polknout. „To říkáš ty? Nejlepší student v ročníku?“
„Nejlepší z nás je přece Hermiona.“
„Řekl jsem student, ne studentka.“
„Šovinisto. Jak vidím, tak na pediatrii se moc nepředřete.“
„Dneska je docela klid, ale Lupin tvrdí, že jde o klid před bouří. U děcek nikdy nevíš, co se stane. Máme na lůžkovým tři po těžký otravě a jednoho malýho kluka s edémem plic. Ale jo, máš pravdu, jinak jsou to samý nudle a pupínky.“
„Jakej vlastně je ten Lupin? Máma o něm vždycky mluvila pěkně.“
„Je bezvadnej. Hodnějšího doktora jsem v životě neviděl. Pětiletá holčička, která má pravidelně v ordinacích záchvaty hysterie, mu sama vylezla na klín a nechala si strčit špejli do krku.“
„To je fajn. No, já musím zpátky.“
„Vždyť jsi tu sotva pět minut! Skoro nic jsi nesnědl!“
„Jo, jenomže za dvacet minut dělám lumbálku a musím ještě vyměnit dvě kapačky, zjistit, jestli už mi pana Ollivandera vzali na CT, zaurgovat nějaké laborky a doplnit karty, abych odsud dneska vůbec mohl odejít.“
„Poslyš, kámo, nezdá se ti, že toho na tebe nakládají trochu moc? Mimochodem, ten sendvič si bereš s sebou nebo...?“
Harry k němu přistrčil svůj tác s nedojedeným kuřecím sendvičem a Fantou.
„Díky, Harry. Jsi opravdovej kamarád.“
„Jo, já vím. Měj se, Rone.“