3. Rozesmívání

„Dorothy Dursleyová, 35 let. Stěžuje si na nesnesitelnou bolest břicha a dechové obtíže. Tlak 130/100, tep 105.“
„Já se o ni postarám, vezmu ji na čtyřku,“ přihlásila se doktorka Potterová dobrovolně a vzala si od saniťáků pacientčinu kartu. „Ahoj, Dorothy. Dlouho jsme se neviděly. Naposledy před měsícem, když tě Dudley přivezl z rodinné oslavy vylitou jak škopek.“
„Ahoj, teto Lily,“ pozdravila Dorothy skučivým hlasem, kroutila se na nosítkách jako žížala a rukama si objímala tučné břicho. „Strašně to bolí! Pomoz mi, prosím. Já asi umřu!“
„Potřebujete asistenci, doktorko?“ zeptal se Hagrid od recepčního pultu. „Merry je volná.“
„Není třeba, Hagride, díky.“
Lily nechala záchranáře přehodit Dorothy na vyšetřovací lůžko, rozloučila se s nimi a rázně zabouchla dveře.
„Tak se na to podíváme.“
Beze spěchu si umyla ruce, nasadila rukavice a pak Dorothy opatrně vyhrnula svetr a tričko.
„V klidu lež.“
„To se ti řekne!“
„Tohle bolí?“
Lily jí prohmatala břicho nejprve pod levým a poté pod pravým žeberním obloukem.
„Jau! Bože můj! Já asi omdlím, teto!“
„Takže ostrá bolest vpravo pod žebry. Vystřeluje to do zad?“
„Jo, mezi lopatky. Auuuuu… A do ramene!“
„Akutní cholecystitida.“
„Co?“
„Žlučník.“
Doktorka Potterová jí pohmatem zkontrolovala zbytek břicha, poslechem činnost střev a pohledem bělmo a ústa. Pak ji nechala vrtět na lůžku dle libosti a odešla si připravit odběrovou sadu.
„Jak dlouho už bolesti trvají?“
„Od dopoledne. Ale to to ještě nebylo tak hrozný.“
„Co jsi jedla?“
„Vajíčka, avokádovej toast a řeckej jogurt s oříškama. To je snídaně podle Kim Kardashian!“
„Paráda.“
„Kim v tom videu říkala, že je to suprový na nastartování metabolismu.“
„To je možné. Ale k nasrání žlučníku bohužel taky. Už jsi někdy takový záchvat měla?“
„Ne. Ne tak strašnej.“
„Takže nějaké potíže už byly.“
„Párkrát do roka. Hlavně teda o Vánocích a Dudleyho narozeninách. Když sním hodně masa. Ale avokádo je přece zdravý, ne? Je to vege!“
Lily povytáhla obočí, zatímco hledala žílu v její loketní jamce.
„Avokádo je sice zelené, což by mohlo nahrávat dojmu, že se jedná o nějakou dietní surovinu, nicméně jeho obsah tuku je tak vysoký, že pro člověka s trávicími obtížemi je to spíš vražedný granát.“
Dorothy odvrátila zrak, když Lily začala nabírat krev do čtyř velkých zkumavek.
„Co se mnou uděláte?“
„Krevní testy, rozbor moči, tišení bolesti, rentgen a podle výsledků buď domácí léčení nebo chirurgie.“
Když dokončila náběr a označila zkumavky, došla k lékové skříni, vytáhla z ní lahvičku s hnědou tekutinou a odpočítala 40 kapek do jednorázového kalíšku.
„Tohle vypij. Zmírní to tvé utrpení natolik, abys byla schopna zúčastnit se fotografování zažívacího ústrojí v útulném ateliéru naší radiologie.“
„To se jako musím přemisťovat?“ zakňourala Dorothy.
„Neville, náš radiologický asistent, tě naloží do kolečkového křesla a odveze.“
„To je hodnej. A kdy bude oběd?“
„Co prosím?“
Lily se po ní nevěřícně ohlédla, když procházela dveřmi na chodbu.
„Kdy se tu podávají obědy?“
„Dorothy, je pravděpodobné, že tě odtud povezeme na sál. Takže žádné jídlo. Jen čistá voda.“
„To si děláš srandu, ne? Vždyť i odsouzenci na smrt mají právo se naposledy najíst!“
„Pokud se dneska chystáš umřít, tak si klidně dojdi do kantýny a něco si kup. Přeju dobrou chuť.“
„Doktorko Potterová, Krum vás potřebuje na pětce!“ houkl na ni Hagrid, jakmile se objevila na chodbě. „Je tam s ním nějakej jehovista a ptá se na divný věci.“
„Už jdu.“
„Doktorko Potterová, pan ředitel vzkazuje, že mu od vás stále ještě nepřistály na stole podklady pro zítřejší jednání s pojišťovnami,“ zastavila ji vrchní sestra Bonesová.
„Vážně? A nebude to náhodou tím, že mně tu přistávají na stole pacienti?“
„Prý jste na to měla celý měsíc. Vedoucí ostatních oddělení už mu to poslali.“
„Tak to se zřejmě vedoucí ostatních oddělení šťourají špachtlí v nose… Moment – chcete říct, že Black odevzdal výroční zprávu?“
„Včera večer, než odešel domů. S tváří plnou neskrývaného úžasu mi to ráno sdělila McGrathová. Dokonce se usmála. Sice dost nervózně, ale úsměv to byl.“
Lily se na malou chvíli opřela zády o zeď a schovala obličej do dlaní.
„Nemyslela jsem si, že někdy zažiju den, kdy přede mnou Sirius Black bude mít v papírování náskok… Odpovězte prosím panu řediteli, že to dám odpoledne dohromady.“
Susan jí soucitně položila ruku na rameno.
„Připadáte mi v poslední době smutná. Netrápí vás něco?“
„Ne, Susan, jsem jen vyčerpaná. Sloužím 36 hodin v kuse. Těším se na volno.“
„A co s tím volnem budete dělat?“
„Nevím. Možná zajdu do kina. Nebo si půjdu zaplavat. Dlouho jsem nebyla v bazénu.“
„To já taky. Nehodila by se vám společnost?“
„Ehm. Nejsem si úplně jistá, jestli se mi zamlouvá představa, jak na sesterně vykládáte, že se neholím a na zadku mám celulitidu.“
Bonesová se hlasitě rozchechtala.
„Pokud na mě neprozradíte, že moje prsa vypadají jako dva vypité pytlíky mlíka, tak budu mlčet jako hrob.“
Lily se pousmála. Na krátký okamžik z ní spadlo napětí.
„Tak jo. Zítra v jedenáct před halou?“
„Prima.“
„Doktorko Potterová, prosil jsem vás o konzultaci!“ připomněl se Krum a mezi dveřmi páté vyšetřovny působil dojmem podrážděného orlosupa. „V poledne musím odejít. Penny je od 13:00 na sále a já vyzvedávám Zacharyho z jeslí.“
„Jistě, doktore Krume. Chápu vaši složitou rodinnou situaci. Upřímně doufám, že se v dohledné době žádný další lékař na tomhle oddělení nechystá založit rodinu. Protože jinak mě trefí.“
„Doktorko Potterová?“ ozvala se jí za zády Fleur Delacourová, která právě propustila posledního pacienta a odcházela domů. „Než půjdu, potřebovala jsem s vámi mluvit. Máte na mě chviličku?“
„Samozřejmě. Přesně deset vteřin, než doktora Kruma popadne amok, poněvadž nestihne vyzvednout syna z jeslí. Ony tam totiž ty vychovatelky pojídají děti k odpolednímu čaji, pokud pro ně včas nepřijdete.“
„Budu mít dítě,“ vysypala ze sebe Fleur.
„Už máte dvě.“
„Ano. A teď čekám třetí.“
„Zakládáte školku?“
„Mám pro vás návrh –“
„Ne, já mám pro vás návrh. Co kdybych se nervově zhroutila a udělala si hezké prázdniny někde v sanatoriu?“
„O tom byste neměla žertovat.“
„Já nežertuju.“
„Moc byste nám tady chyběla, doktorko Potterová.“
„Snažíte se mě obměkčit?“
„Snažím se vám sdělit, že jsem se domluvila s doktorem Lupinem. Od příštího týdne mě může vzít k sobě na pediatrii a poslat sem Deana Thomase. Je moc šikovný. Dělal na dětské pohotovosti u Milosrdných sester. Vyděláte na tom.“
„Doktorko Potterová!“ zařval Viktor, načež se Fleur honem rychle vytratila a Lily zamířila na vyšetřovnu č. 5.

Seděl v ordinaci, před sebou měl netknutý skořicový závin a hleděl někam skrz madam Richardovou, která mu se zuřivou gestikulací cosi vyprávěla. Nevnímal jediné slovo. Myslel na Sarah.
Včera večer ji hospitalizovali na gynekologické ambulanci poté, co začala silně krvácet. Odvezl ji do nemocnice autem a doprovodil ji na urgentní příjem, kde záhy vyšlo najevo, že nikdo z kolegů nemá ani tušení o její diagnóze. Bez jakéhokoli vysvětlování odmítla vyšetření pohotovostním lékařem, požádala o přesun k doktoru Montpelierovi na gynekologii a trvala na tom tak dlouho, až jí vyšli vstříc. Edwarda zaráželo, jak usilovně a úzkostlivě si střeží soukromí. Uvažoval, co o ní v práci vlastně vědí a jestli se tu s někým přátelí. Doma o těch lidech prakticky nemluvila. Jediná osoba, o níž hovořila jako o kamarádovi, byl vrátný Ricky, který se zajímal o literaturu a historii a se kterým občas chodila do čínského bistra.
Doktor Yves Montpelier byl sympatický mladý lékař, schopný a bystrý. Navzdory Edwardově počáteční nedůvěře a odměřenosti profesionální a laskavý. Připomínal mu Lupina.
„Pane Lloyde,“ oslovil ho hned, jakmile vyšel ven z malého sálu příjmové ambulance. Na hlavě měl pořád ještě operatérskou čepici a na chirurgickém obleku dvě tmavorudé skvrnky. „Budu s vámi mluvit jako s kolegou. Sono ukázalo mimořádný progres. Tumor prorostl endometriem až do ovaria. Krvácení jsem ošetřil ligací, nicméně je nutná bezodkladná resekce.“
„Zákrok byl naplánovaný na příští týden.“
„Vím o tom, mám ho v diáři. Její současný stav je ale velmi vážný a vypovídá o neobvyklé agresivitě nádoru. Nechci čekat už ani den. Zamluvil jsem sál na šestou ráno.“
„Rozumím.“
„Za chvíli ji odvezeme na CT, ať máme detailnější přehled o situaci, a pak rovnou na předoperační pokoj. Zhruba za hodinu by se mělo sejít konzilium.“
„Ano.“
„Operovat budu já osobně. Asistovat mi bude doktor Vert, můj zástupce a velice schopný chirurg. Přítomen bude její onkolog doktor Miller a anesteziologický veterán doktor Hugo Lambert – to jméno určitě znáte.“
„Proč jste si tím tak jistý?“
„Protože je to legenda ve vašem původním oboru. Byl jste přece anesteziolog, ne?“
„Mám pocit, že je to miliarda světelných let nazpátek. Ano, znám doktora Lamberta. Jsem rád, že o ni bude dobře postaráno. Můžu ještě za ní, než ji odvezete na radiologii?“
„Ovšem.“ Montpelier mu uvolnil cestu ke dveřím. „Je ospalá, aplikovali jsme etomidát.“
„Díky,“ zamumlal Edward a vkročil dovnitř.
Sarah byla bílá jako sníh. Se zavřenýma očima odpočívala. Když uslyšela cvaknutí kliky a ucítila Edwardovu vůni, natáhla k němu ruku. Oči ale nechala zavřené.
„Promiň, jsem strašně unavená. Vůbec mi nejdou rozlepit víčka.“
„Ani se ti nedivím,“ usmál se. „Taky bych spal.“
„Už s tebou Yves mluvil?“
„Ano. A někdo by měl promluvit s Elizabeth.“
„Máš pravdu. Asi už je čas.“
„Telefonoval jsem s matkou. Lizzie ji bombarduje otázkami, na které jí babička odpovídat nemůže, jelikož – cituji – není medicínsky vzdělaná. Až se vrátím, dám si s ní šálek čaje a všechno jí vysvětlím.“
„Edwarde?“
„Ano?“
„Nejde to podle plánu.“
„Všiml jsem si. A ty jsi z toho na prášky, že?“
„Doslova,“ zasmála se slabě a chraplavě.
„O nic nejde. Prostě půjdeš pod nůž o týden dřív. Aspoň budeš mít náskok v rekonvalescenci.“
„Lhaní ti obvykle jde, v tomhle případě ale ztrácíš formu, miláčku. Oba víme, že tohle drasticky mění prognózu.“
„Sarah, prosím tě –“
„Umřu brzo.“
„Hergot, mohli bychom počkat aspoň na výsledky CT?“
Edward byl vděčný, že má Sarah zavřené oči. Nechtěl, aby viděla slzy, které mu náhle vytryskly a za které se styděl nejen proto, že byly v její přítomnosti vůbec první, ale především proto, že ona sama od stanovení diagnózy neuronila ještě ani jednu.
„Odpusť, nějak to na mě dolehlo.“
„Jsem ráda, že aspoň někdo pláče, když už ne já.“
„Co naplat, jsi zkrátka ta nejsilnější žena na světě. Silnější už jsou jenom zlobryně a psychopatické vražedkyně. A Margaret Thatcherová, ale ta se nepočítá, protože je mrtvá.“
„Dlouho jsi mě nerozesmál. Kdybych věděla, že na to stačí rakovina, tak si ji pořídím dřív.“
„Povím ti ještě něco, co tě rozesměje. Byl jsem dnes ráno na poště vybrat P.O. box a našel tam dopis od Siriuse.“
„Vážně? Byl v něm antrax nebo jen hrst mrtvých pavouků?“
„Bylo v něm přesně deset popsaných stránek. Jedna za každý rok, kdy neodepsal. A celé to začínalo větou ,Sorry, nebyl jsem doma‘.“
Sarah se zvonivě rozesmála a vzápětí ztichla, bolestí zkřivila ústa a chytila se za podbřišek.
„Jestli chceš, dám ti je přečíst. Ale radši, až ti vytáhnou stehy.“
„Ráda si je přečtu… Taky se mi po něm stýská. Svým způsobem.“
„U dopisu číslo 7 jsem se málem počůral smíchy. Doprovázela ho fotografie, na které stojí pod přerostlou pokojovou palmou, na sobě má koupací šortky, sluneční brýle a santovskou čepici. Snažil se tím ilustrovat své Vánoce na Srí Lance před třemi lety.“
„Dost! Dost proboha!“ vyjekla Sarah a praštila ho do předloktí. Bylo to jako plácnutí batolete.
„Jste v pořádku?“ strčil hlavu do dveří doktor Montpelier a vypadal vyplašeně.
„To nic, Yvesi. Promiňte. Manžel mi líčil zábavnou věc.“
„Ach tak.“
„Už je na odchodu. Musí se vrátit za dcerou.“
Edward pochopil. Vtiskl jí krátký polibek na čelo, palcem něžně pohladil její zápěstí a zamířil pryč.
„Dáte mi vědět, jak dopadla operace?“ zeptal se ještě doktora Montpeliera.
„Přirozeně. Sarah nám dala váš telefon. Ozvu se hned, jak skončíme,“ slíbil a rozloučil se pevným stiskem ruky.
Slib dodržel. Zavolal krátce po desáté dopoledne, před necelou půlhodinou. Hovořil na rovinu, jako lékař s lékařem, přesně jak avizoval. Hysterektomie s pánevní lymfadektomií trvala 3 hodiny, 48 minut, proběhla bez výrazných komplikací. Krevní ztráta byla kompenzována dvěma jednotkami plasmy a třemi vaky Sařiny skupiny. Resekce primárního tumoru i postižených uzlin proběhla úspěšně. Provedli cylindrickou disekci děložního čípku. Vše odeslali na histologický rozbor. Z narkózy se probudila bez obtíží. Odvezli ji na JIPku. Bohužel včerejší CT prokázalo kromě expanze primárního nádoru i vzdálené metastázy – dvě drobná ložiska v levé pánevní kosti…
„… a tak jsem si nahmatala tu bulku,“ dokončila madam Richardová a tázavě se na něj zadívala.
Edward se vzpamatoval. Jako by mu vyťala políček.
„Máte bulku na prsu?“
„Jistě, vždyť vám to tu právě vykládám!“
„Pošlu vás na mamografii. Zajedete tam nejpozději zítra.“
„Pane doktore, mamograf je ale až v Lavendou a mně zítra přijede přítel. Dlouho jsme se neviděli. Byl v zámoří, víte?“
„Řekl jsem nejpozději zítra, paní Richardová.“
„A nemohl byste mě nejprve vyšetřit? Třeba je to jenom tuk, co já vím. Ať tam nejezdím zbytečně!“
„Vyšetřím vás. Nicméně původ toho novotvaru pohledem ani pohmatem nepoznám. Je důležité, abyste zajela na tu mamografii.“
„Mohla bych tam zajet příští týden, ten mám trochu volnější, co vy na to?“
„Zajedete tam zítra a basta!“
Teprve, když madam Richardová leknutím odskočila s židlí dozadu, uvědomil si, že zařval.
„Rakovina je svině, která nezná slitování, Carmen. A její včasné odhalení je klíčový předpoklad vítězství. Přítel vás může doprovodit. V Lavendou mají naproti nemocnici skvělou cukrárnu, kde dělají delikátní citronové tartaletky. Pamatuji si dobře, že máte slabost pro lemon curd?“
„Ach ano, to je můj oblíbený krém!“
„Tak si ho zítra dejte za odměnu. A teď si prosím rozepněte halenku a jdeme na to.“
Carmen Richardová se na něj uculila.
„Citronový krém není to, pro co mám největší slabost, doktore.“
Edward Lloyd tázavě pozvedl obočí.
„A co to tedy je?“
„Autoritativní muži.“