35. Nejšťastnější den

Rejnok kroužil nad ostrovem a křídly rozrážel polední červánky. Za bodákem mu svištělo hejno jásajících ptáčků. Pod nimi se děly věci.

Mari nervózně přešlapovala a zarývala pařáty do měkké pláže. Nepoznávala se. Poprvé od doby, kdy se stala Bohyní, toužila. Od zobáku až po konečky nadýchaného peří chtěla pomáhat.
„Jděte,” zašeptala klukům.
Vykročili do růžové záře.
Artur se přátelsky ušklíbnul a rozevřel náruč: „Nevadí, že jste jiní. Podívejte se na nás!”

Starosta ležel na zádech s rukama zdviženýma k nebi a kochal se pohledem na drahocenné náhrdelníky, které svíral v dlaních. Blaženě se křenil. Perla za perlou mu tiše protékala mezi prsty.
„Modlíš se? Knihovník meditoval. Seděl v tureckém sedu mezi hromadami pokladů a zíral do dálky.
Starosta vzdychl: „Děkuji Bohu za bohatství!“
„Bohu? Měl bys děkovat mně! “
„Ty máš do Boha daleko. Jsi jen obyčejný nevzdělaný spratek!“
„Neobyčejný!“
„Vážně?“
Knihovník nabral plné hrsti pokladů a zálibně mlasknul: „Nechutně bohatý spratek, který si může koupit cokoliv.“
Vysypal si zlato na hlavu. Zpocené tělo se zalesklo a pleš odrazila slunce.
„Lidé se přede mnou budou plazit.“
Zasnil se.
„Kvílet a padat do bahna. Šeptat mi do uší modlitby.“
Hlas nabíral na intenzitě a kovově rezonoval. Stoupal k nebi.

„Stydíš se za ně?“ pípla Mari.
Kluci zbystřili.
Artur se zamyslel: „Vůbec ne.“
Mávl rukou k bratrům.
„Jsou jací jsou. Patříme k sobě!“

Rejnok dokončil další okruh. Otočil rypák k pištícím ptačím nohsledům a triumfálně vypjal hruď. Usmál se. Přivřel oči.
Sopka zaduněla, jak podruhé ve svém nejšťastnějším dni narazil.

Paví ostrov se pohnul. Vytáhl hlavu z kráteru, oklepal se a zamžoural do lákavých odstínů nezvykle přítulného světla.