36. Z paví perspektivy

Zamrkal a dlouhými řasami rozvířil nánosy růžového prachu. Zaostřil. Klapnul zobákem. Zorničky ztmavly a rozšířily se. Odrážely jeho vlastní tělo, opeřenou pláž, lidi i poklady. Zvědavě natáhnul krk.

Šťastně otřesený Rejnok se povaloval na úpatí sopky. Andulky ho láskyplně oždibovaly, vlaštovky se předváděly a významně před ním mávaly papírovými křídly hustě popsanými milostnými vzkazy. Drobné zobáčky mu pomohly znovu roztáhnout křídla. Vzletěl a ladným obloukem zamířil k Pavím vodám.
Na břehu vládlo tiché příměří.
Mari byla nezvykle mírná. Místo skřehotání jen jemně vrkala. Kluci se objímali s cizím námořníkem, Starosta probíral perlový růženec, navršené hromady pokladů zářily a házely zlatá prasátka. Všechna běžela jedním směrem.
V záplavě odlesků a modrého peří uprostřed pláže seděl zlatý bůh. Byl vyhublý, mnohem ošklivější než dřív. Těkal očima a kritickým pohledem hodnotil narůžovělý svět.

Paví ostrov hlasitě vydechnul. Konečně, po všech těch letech, se cítil doma. Roztáhl zobák v širokém úsměvu.