39. Václavové

Debata se chvilku zarazila. Maruška dolila čaj a donesla další vdolky.
„Nějak mi to nevychází,“ mračil se Lojza. „U Vaňáskovejch je o generaci míň, než u vás?“
Maruška se zamyslela a řekla trochu překvapeně: „No, jo. Je. To mě vlastně nějak nikdy nenapadlo. Ominka – tedy moje prababička byla asi tak stejně stará jako Joskova babička. Ominka měla děti hodně brzy. To u Vaňásků se ten první syn Václav narodil, když bylo Trudě hodně přes třicet a Vojtěcha – jako našeho starýho pana Vaňáska, toho měli jako vejškrabečka, ominka říkala, jak jí to sousedky nevěřily, když tvrdila, že je Truda zase těhotná.“
„Takže tam zdědil hospodářství Vojtěch jako mladší syn?“ nedávalo to Lojzovi stále nějak smysl.
„Jo, ale nevím přesně proč, tohle ominka moc nekomentovala, jak to tam u nich s tím děděním vypadalo.“
„To pro ni nebyla tak živá historie, jako s tou Trudy,“ okomentoval to Lojza.
„Jo,“ přisvědčila Maruška stejně věcně. „Co vím, je, že ten starší syn Václav byl nějakej divnej. Jako děti jsme se ho báli, tak divně koukal. Umřel ještě když jsem byla hodně malá.“ Otočila se na doktora: „Nevím, co mu mohlo bejt. Prej se takhle divnej vrátil z první války, jestli dostal ránu do hlavy...“
„To ani nemusel,“ kývl Lojza. „Válka poznamenala každýho, byli lidi, co se normálně zbláznili.“
Maruška přikývla tak, že si Lojza říkal, že taky asi v životě viděla věci, který by raději neviděla. Pak se trochu otřepala a pokračovala: „Já pamatuju spíš až jeho syna Václava.“
„To znamená synovce Vojtěcha Váňáska a otce Václava toho inženýra, co dělá v Dolánkách,“ rovnal si to Lojza v hlavě.
„Jo, toho, tam jsou tři Václavové v řadě, vlastně čtyři. Jany bráška je taky Vašík.“
„O kolik byl ten Václav, synovec starýho pána, starší než vy?“ zeptal se Lojza.
„Nevím přesně, musel se narodit ještě před první válkou, takže tak asi o osum let,“ řekla Maruška trochu váhavě. „Jako děcku mi to přišlo hodně, ale dospěláckým pohledem to asi tak o moc nebylo. Byl hodně chytrej, starej pán mu platil nějaký technický studia, pak si našel pěkný místo ve fabrice v Křižanově. Tím, jak byl starší, tak jsme se tak moc neznali, co si ho pamatuju do války, tak to byl asi slušnej člověk, dělal nějakou práci i pro strejdy a co vím, tak s ním nikdy problémy nebyly.“ Marušce se evidentně do dalšího vypravování moc nechtělo, ale Lojza ji nepopoháněl.
„Určitě musel mít těžký dětství. Otec byl takovej divnej a jeho matka…“ Maruška se odmlčela: „Ominka ji znala, Helga prej byla zamlada hodná ženská. Ale nakonec od nich utekla, asi to s tím divným chlapem nebylo k žití, on měl takový úplně nevyzpytatelný výkyvy nálad…“ Zase následovala drobná zámlka ve vyprávění: „Pamatuju, že jsme jednou hráli kuličky tady u Vaňásků na dvoře, šel okolo poprvé a začal se s náma vybavovat, legrácka sem, legrácka tam, div si nezačal hrát s náma. A šel kolem za malou chvíli a strašně na nás křičel, že jsme si tam udělali ten důlek, že si v tom někdo zláme kotník, přitom to bylo stranou, ničemu to nepřekáželo."
Další zámlku přerušil Lojza: „Nevíte, kam ta Helga odešla, jestli bych ji třeba ještě nenašel?“
„Ta je asi odsunutá. Byla to Němka z jedný ze starých místních rodin, Václav s ní vyženil ten domek, co bydli jejich rodina do teď.“
„Je možné, že se s ním jako s dědicem už dopředu nepočítalo? Když vyženil barák?“
„To opravdu nevím, mám takovej dojem, že Helga možná měla bratra a že zůstal v pvní válce, ale jistá si nejsem a není koho se zeptat. Ale řekla bych, že se s ním jako dědicem toho místního velkýho statku počítalo, protože kvůli tomu Joska strašně žárlil na toho jeho syna – tedy svýho bratrance Václava, aby náhodou to hospodářství v další generaci nepřešlo zpátky do té větve staršího syna.“
Po dlouhé době se ozval Franta: „No, jestli starej pán platil tomu Joskovýmu bratranci studia a jestli už tou dobou měli vlastní tu chalupu na protějším kopci, tak mi to přijde přitažený za vlasy.“
Maruška povzdechla: „Ono to spíš asi vypovídá o Joskově povaze. Záviděl komukoliv cokoliv, furt se tvářil jako nejvíc ukřivděnej, furt si něco vynucoval. Když přišli na koledu a od mojí maminky každej dostali koláč, tak jsem musela oběma jeho ségrám potají podstrčit ještě jeden, protože jsem věděla, že jim ten vykoledovanej Joska sebere.“
„Joska měl víc sester?“ nadskočil Lojza překvapeně. „Já vím jen o Miladě.“
Maruška smutně pokývala hlavou: „Milada je nejstarší. Pak měli po pěti letech Josku. A po dvou letech se narodila Libuška. Byly jsme skoro stejně starý, byla to moje nejlepší kamarádka.“
Teď už Lojza Maruščino váhavé povídání nevydržel: „A co se s ní stalo?“
„Vzala si Fritze, jednoho z Adlerovic kluků, těch mejch polobratranců, a šla do odsunu. Při tý štrapáci, co měli na tý cestě do Německa, potratila a na nějaký komplikace umřela.“
„Tak to mě až tolik nepřekvapuje, že Vaňáskům leželi Adlerovi v žaludku,“ konstatoval do nastalého ticha trochu cynicky Lojza.
„Ne, ne,“ Maruška vrtěla hlavou, „myslím, že šla do toho odsunu natruc, právě kvůli Joskovi. Na Miladu si tolik nedovolil, byla starší a koncem války už měla manžela a malý děti. Ale Libušku šikanoval odjakživa, myslím, že se hlavně chtěla dostat z jeho dosahu,“ doplnila smutně. „Ale měli byste znát tu anabázi přes válku celou od začátku.“