42. Přesvědčování

„Mám pro vás ten rekordér,“ oznámil Percy Weasley, zpola ukrytý v nákladním prostoru bílé dodávky s polepem BIOMATERIAL SOLUTIONS, LLC. „U Rity to vypadalo jako po výbuchu. Voldemortovi muži to tam převrátili naruby. K sejfu se ale nedostali. Docela chytrý nápad, schovat ho do spižírny za police s kompoty.“
Edward si od něj záznamové zařízení převzal a schoval ho do pláště.
„Předpokládám, že už jste si to poslechl.“
„Přirozeně,“ ušklíbl se Percy. „Zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem si ty nahrávky zkopíroval.“
„Jak šokující.“
„Šokující je jejich obsah. Naše speciální protiteroristická skupina momentálně vyhodnocuje pravděpodobnost jaderné katastrofy. Pusťte si to až doma.“
„Ještěže jste mi to řekl, býval bych si to pustil na křesílku v relaxační zóně, k tuňákovému salátu.“
„Bob je s vámi spokojený. A vzhledem k vývoji situace už není důvod čekat. Byl jste někdy na únikové hře, Edwarde?“
„Obávám se, že takové potěšení mi ještě nikdo nedopřál.“
„Já vám ho dopřeji. Dnes večer.“
„Zase mě tu vyzvednete?“
„Ano. V 18:00 přijedeme touto dodávkou a počkáme, až se objevíte.“
„Pozvání asi neplatí pro dvě osoby…?“
Percy se na pár sekund odmlčel a vypadal jako někdo, komu vnukli trochu bláznivý, ovšem zajímavý nápad, o němž je nutné chvíli popřemýšlet.
„Black by si to užil, že? Tak ho přiveďte s sebou.“
„Žertujete?“
„Já nikdy. Koneckonců, bude lepší, když zůstane pod dozorem. Slyšel jsem, že ve vašem domě za poslední dva měsíce dvakrát hořelo, jednou plavala koupelna a zeď v obývacím pokoji neustála Blackův pokus o přivrtání police.“
„Jste dobře informovaný,“ zašklebil se Edward.
„Á propos, vaše myčka se vzpamatovala, nebo budete pořizovat novou?“
„Jelikož shořela základní deska a opravář si za její výměnu účtuje 120 liber, budeme muset objednat novou.“
„Doporučuji Samsung. Funguje spolehlivě a moc za ni neutratíte, takže to s vámi nesekne, až Black zase zapne všechny spotřebiče najednou.“
„Díky za tip. Musím zpátky do práce, nebo to sekne s mladým Potterem.“
„ADHD,“ zaslechl za sebou, než Percy zabouchl dveře dodávky. „V sedmdesátých letech se u dětí ještě nediagnostikovalo.“

„Nestřídáš ta oddělení nějak často?“ podivila se Hannah, když dorazila na neonatologii pro inkubátor a potkala tam Susan. „Myslela jsem, že teď děláš na onku.“
„Jo,“ přikývla Susan a zrudla jako zadek paviána. „Dělám. Jasně, že dělám. Mám pauzu, víš?“
„A o pauze chodíš vypomáhat sem?“
Hned, jak to Hannah dořekla, docvaklo jí, proč tu Susan je, a zalitovala svého zvědavého vyptávání. Pohlédla směrem, kam se dívala ona, skrz prosklenou stěnu, za kterou se nacházela intenzivní péče pro ty nejmenší.
„Emma je támhle,“ ukázala Susan na box s růžovou háčkovanou chobotnicí. Holčička uvnitř měla do žíly na temeni zavedenou infúzi. „Jede poslední kolo fenobarbitalu. Už je na minimální dávce. Zvládá to dobře. Lupin říkal, že za týden už by mohla být úplně bez medikace.“
Hannah jí položila dlaň na záda a Susan se tomu gestu nebránila. Byla víc než kdy jindy vděčná za lidi kolem sebe, kteří ji podporovali a soucítili s ní. Pravidelné rozhovory s Ianem Sinclairem ji přesvědčily o tom, že je důležité neodmítat útěchu, přiznat si svou zranitelnost a nechat si pomoct. Už se netvářila, že všechno s přehledem zvládá, že je v pořádku a nic ji netrápí. Netoužila působit na ostatní jako hrdinka, která si poradí sama.
„Uvažuješ o adopci?“
„Jo. Mluvila jsem se sociální pracovnicí. Zjišťovala jsem, jak moc vadí, že jsem čerstvě rozvedená a že bydlím v domácnosti se spolubydlící.“
„A?“
„Prý to nevadí vůbec. Samozřejmě upřednostňují funkční rodiny a stabilní páry, ale na druhou stranu o děti jako Emma není takový zájem a je výhodou, když má náhradní rodič zdravotnické vzdělání a vyzná se v problematice. Nejdůležitější prý je, že jsem finančně zajištěná, bezúhonná a mám dobrá doporučení. Jedno dokonce od Nevilla.“
„Jako vážně?“
„Jo, představ si to. Když se dozvěděl, že do toho chci jít, přišel za mnou a dal mi přečíst, co o mně napsal. Pak se zeptal, jestli to může pomoct.“
„Tak to bych fakt nečekala.“
„Paní Coleová taky říkala, že je dost neobvyklé, aby bývalý partner napsal kladnou referenci.“
„Susan, moc bych ti to přála. Bylo by to fantastické nejen pro tebe, ale i pro tu malou. Držím vám oběma všechny palce!“
„Děkuju, Hannah. Co ty? Brandon je na tebe hodný?“
„Je to anděl,“ uculila se Hannah. „Za to, jakou má trpělivost s Marcusem, by opravdu zasloužil svatozář.“
„Ne každý chlap má nervy na dvanáctiletého puberťáka,“ přikývla Susan.
„Na to má nervy málokdo. Já už taky kolikrát nemůžu. Minule jsem vyběhla z domu, zavřela se do auta a minutu ječela.“
„Co provedl?“
„Začal experimentovat s tetováním. Než jsem dojela domů z práce, stačil si vlastnoručně vybarvit celé nadloktí.“
„Černý rukáv, to je teď v módě. Štěstí, že si neudělal nákrčník.“
„Pitomec. Potetuje si ruku, která se ještě dvakrát zvětší, než ho ty hovězí nápady přejdou.“
„Tak dobarvit se to dá vždycky, horší je to s odstraněním.“
„Tohle už neodstraní ani laser. Pokud o tu ruku nějakým nedopatřením nepřijde, tak se toho nezbaví… Susan, musím běžet, nebo mě Denisa roztrhne jako hada. Někdy zajdeme na kafe, jo?“
„Jasně. Moc ráda. Utíkej!“

„Kdy jsi mi chtěla říct, že končíš?“ uhodil na Lily James.
Přepadl ji na lékařském pokoji během konverzace s doktorkou Johnsonovou, kterou neprodleně odeslal pryč, neboť věděl, že je stejná pavlačová bába jako Diggory.
„Proč se musím takové věci dovídat od Remuse?“
„Děláš, jako bych stála ve dveřích a mávala šátečkem. Zatím stále svědomitě plním své povinnosti a konám službu.“
„Kdy se chystáš odejít?“
„Silvestr odsloužím jako svoji poslední směnu. Budu to mít i se závěrečným ohňostrojem,“ mrkla na něj.
„A kdo to tu převezme? Nebo mám vypisovat výběrové řízení?“
„Viktor Krum. Dnes ráno mi to potvrdil.“
„Krum? To nemyslíš vážně, že ne?“
„Proč bych to neměla myslet vážně?“
„Protože je to problémový, věčně nasraný asociál, na kterého si pacienti stěžují?“
„Dobře, tak si to rozebereme,“ předeslala Lily nuceně klidným hlasem a hodila do sebe zbytek espressa. „Jediní dva pacienti, kteří si na něj stěžovali, byla Dolores Umbridgeová a ten prasák Dillonsby –“
„S Dillosbym opatrně, varuju tě!“
„Proč? Protože nám zafinancoval novou magnetickou rezonanci?“
„Má hlasovací právo v kontrolní komisi ministerstva.“
„Jako jeden z dvanácti. Mám mu proto lézt do zadku? Řekla bych, že ode mě by to příliš neocenil.“
„Všichni nám nemůžou být sympatičtí, Lily. Někdy prostě potřebujeme vycházet i s lidmi, kteří nám připadají jako idioti nebo prasata.“
„Nebo věčně nasraní asociálové?“ vrátila mu to pohotově. „Ty vidíš Kruma, který se neusmívá, moc toho nenakecá a s nikým se nepáře. Já vidím doktora s mimořádnými chirurgickými, praktickými a organizačními schopnostmi. Zatímco se Diggory vykecává na chodbě s Johnsonovou, on odbaví tři pacienty a spokojí se s desetiminutovou pauzou na kávu místo oběda v kantýně. U všech kolegů a sester na pohotovosti má respekt. Tak mi pověz, v čem vidíš problém.“
„Pereš se za něj jako lvice. Asi bys to nedělala, kdybys nevěřila, že je pro to místo ideální. Tak fajn. Dám na tvůj úsudek.“
„Víš co, Jamesi? Řekni mi upřímně, jak je možné, že sis konečně začal vážit mého názoru? 14 let od rozvodu…“
„No,“ zrozpačitěl James a prsty si nervózně prohrábl vlasy, „každý arogantní čůrák jednou dospěje. Někdo holt potřebuje víc času. Vezmi si třeba Siriuse. Před čtrnácti lety byl schopný svádět vdané ženské, chodit do práce pod vlivem, přímo na sále poslat do prdele anesteziologa. A podívej se na něj teď – jak má svůj život pod kontrolou, jak se umí ovládat…“

„Deset tisíc kurev!“ zahřměl doktor Black, když mu pacient na stole vyrazil skalpel z ruky a sálovou sestru Penny kopnul do hrudníku. „Tak na co sakra čekáte, Greengrassová? Až odejde na revers? Uspěte ho!“
Otřesená Astoria poslala panu Stevensonovi do žíly další dávku sufentanilu v kombinaci s vekuroniem a diazepamem. Pak začala kontrolovat záznamy v kartě.
„Omlouvám se, doktore, ale nevím, kde se stala chyba! Dostal od Baddocka desítku oxazepamu a ode mě čtyřicítku sufentanilu. Měl být v limbu!“
„No tak evidentně nebyl! Jste v pohodě, Penny?“
„Myslím, že ano.“
„Sepíšeme pak záznam o pracovním úrazu, kdyby z toho náhodou něco bylo. Do psí prdele, že já dneska nevzal pohotovost. Tam aspoň víte, na čem jste a že vás můžou kdykoli zapíchnout, podříznout nebo zastřelit.“
„Já se vám ještě jednou omlouvám, doktore Blacku,“ snažila se nezvykle pokorně uklidnit situaci doktorka Greengrassová.
„A to je přesně důvod, proč tu chci mít Edwarda. U něj mám jistotu, že pacoš uprostřed operace nevstane a nezačne na stole tančit čardáš! Diletanti zasraný. Tak co? Už je v limbu?“
„Svalová odpověď nula. Už by mělo být všechno v pořádku.“
„Tak já to prubnu, jo? Penny, desítku skalpel. Uvidíme, jak se pan Stevenson bude tvářit, až do něj říznu tentokrát… Hele, už je mu to jedno. Tak můžeme operovat.“
Astoria se na něj do konce výkonu nepodívala a když po převozu pacienta odcházela z JIPky, pořádně si podala svého kolegu Malcolma Baddocka.
„Ty jsi připravoval Stevensona?“
„Tříselná kýla, brýle, vazoun? Jo.“
„Hádej, co se před hodinou stalo na sále?“
„Vzhledem k tomu, že jsem tam nebyl, tak nemám tušení.“
„Ve chvíli, kdy do něj Black zajel skalpelem, probral se a kopnul Penny Krumovou.“
„To si děláš prdel!“ vyprskl smíchy Baddock.
„Mně to vtipné nepřipadá. A Blackovi taky nebylo zrovna do smíchu. Zprcal mě tam jako nějakou tupou medičku!“
„Myslel jsem, že Black prcá jenom jednoho člena našeho týmu, a to je Lloyd.“
„Dneska vyváděl, jako kdyby si 10 let neštrejchnul. Rapl jeden. Každopádně, Malcolme, pro tvou informaci, pan Stevenson váží o 30 kilo víc než je uvedeno v jeho kartě. Ty jsi ho nepostavil na váhu, když jsi dělal příjem?“
„Včera jsem v ambulanci úřadoval 12 hodin a přijal asi 40 lidí. Zcela upřímně, Astorio, pamatuju si jediné – že pan Stevenson je chlap jak hora, nosí brýle a přišel k nám s tříselnou kýlou. Už ani nevím, jestli jsem se omezil jen na běžné anamnestické dotazy nebo s ním zapředl rozhovor. Takže když ti teď povím, že jsem ho na tu váhu poslal a že jsem si údaj ověřil na vlastní oči, budu ti jednoduše lhát, poněvadž to nevím. Nemám nejmenší ponětí, jak jeho příjem proběhl. Ale pakliže se spolehnu na svou léty vypěstovanou rutinu, můžu s 90% jistotou tvrdit, že jsem ho zvážil.“
„Čili chyba nastala při zadávání údaje do zprávy? Překlep?“
„Je to možné. V příjmové ambulanci jsem tou dobou seděl už nějakou desátou hodinu. A předešlý den prakticky celý strávil na sále. Domů jsem se dostal v devět večer a vstával v pět. Byl jsem ztahaný jako kůň, co právě doběhl steeplechase.“
„Hm,“ odfrkla Greengrassová a zatvářila se jako zhmotněné opovržení. „Tady každý jenom fňuká, jak mu nakládají práci, jak je vyčerpaný a jak by potřeboval dovolenou. Myslíš, že to jinde chodí jinak? Že je tam tráva zelenější? Tohle poslání jste si vybrali a dobře jste věděli, do čeho jdete, tak teď nebrečte, jak jste přepracovaní. Jestli se vám to nelíbí, můžete se sbalit a jít dělat obvoďáky.“
„To, že to ve všech ostatních špitálech vypadá úplně stejně, ještě neznamená, že je to v pořádku,“ namítl Malcolm. „To zaprvé. A zadruhé, já si nestěžuju. Jen konstatuju. Byl jsem unavený, to se prostě po tolika hodinách pracovního nasazení stává. Jestli tobě ne, potom dovol, abych ti pogratuloval, protože jsi nejspíš nějaký druh nadčlověka, který nepotřebuje k životu spánek a relax.“
„Bohatě mi stačí 4 hodiny denně. Totéž stačilo i královně Elizabeth a Margaret Thatcherové.“
„Jsi tak silná žena, Astorio. Vsadím se, že jsi při tělocviku běhala i s bolestivou menstruací, ve čtyřicítkách horečkách chodila na přednášky a nikdy neřekla chlapovi s dlouhým pérem, aby nepřirážel tak hluboko.“
„K tomu poslednímu nikdy nebyl důvod, Malcolme.“
„Nikdy jsi takového chlapa neměla?“
„Nikdy mě to nebolelo.“
„Prima. Nechceš si po službě zapíchat? Oba končíme v osm a začínáme v šest, to znamená, že na čtyři hodiny spánku hravě dosáhneme.“

***

Unikali.
Před slzným plynem, před smečkou psů, před smrští granátů, před záplavou střepů.
Unikali laserovým paprskům, ostřelovačům a mužům s naládovanými pistolemi.
Přes hrazení a ploty. Přes několikametrové propasti i přes louže kdejakého svinstva.
Unikali po žebřících, lanech, prknech a traverzách.
Mezi barely, betonovými sloupy a kontejnery.
Unikali vodopádům i plamenům.
Skrz mlhu, oslepující záři bílých světel i všepohlcující tmu.
Po kolena v blátě, po pás ve vodě, po uši v bryndě.
„Do hajzlu,“ vydechl Sirius, když zabrzdili u vysoké boulderingové stěny, kterou jaksi končila jimi zvolená cesta.
Edward se o ni opřel čelem a podíval se vzhůru.
„Jak dlouho myslíš, že jim bude trvat otevřít ty dveře, co jsme jim zamkli před nosem?“
„Oni je otvírat nebudou, zlato. Vyrazej je nebo rozsekaj, ale rozhodně je nebudou otvírat.“
„Fajn, tak lezeme,“ rozhodl Edward, utřel si zpocené ruce o kalhoty a vystoupil na první úchyt, na který dosáhl.
„Ty vole, to nedám, ani kdybych se posral,“ zahudroval Sirius a vyklepal si pot z vlasů. V rozporu se svým prohlášením však začal statečně stoupat vzhůru a jeho odhodlání ještě vzrostlo, když v dálce zaslechl zvuk rozražených dveří.
Zatímco Edward se soustředěně posouval výš jen za pravidelného dechu a občasného zafunění, Sirius střídavě ryčel a šťavnatě klel.
„Kurvafixhemenex!“
Edward, který už byl na vrcholu, ho přidržel za látku trička ve chvíli, kdy mu uklouzla noha. Jen díky tomu Sirius nepřišel o rovnováhu a nezřítil se z deseti metrů dolů.
„Hergot, dělej! Šplháš jako orangutan se svalovou atrofií!“
To Siriuse vybičovalo. Jakmile znovu získal oporu pro obě nohy, odrazil se, chytil Edwardovu nastavenou dlaň a ze všech sil se vyškrábal přes hranu.
„Tak kudy teď?“
„Výš už nelezu,“ zavrtěl hlavou Edward při pohledu na žebřík vedoucí do nějaké věže. „Kdo míří vysoko –“
„– ten si užije krásnej výhled.“
„Ne, hvězdičko. Dopadne špatně.“
„Padat z vejšky ještě neznamená, že musíš dopadnout špatně. Třeba kočky –“
„Drž už klapačku, ty idiote. Honí nás parta zabijáků s puškami, zapomněl jsi?“
„Víš, že to jsou ve skutečnosti paintballky, že jo?“

Siriusovy Omegy ukazovaly půl jedenácté. Tedy až potom, co z ciferníku setřel nános prachu a zaschlé bláto.
„Tak jak jste si to užili, pánové?“ zeptal se Percy a když se tak díval na jejich zhroucené postavy a zpocené obličeje, pobaveně se usmíval.
„Byla to naprostá pecka!“
„Bolí mě hlava.“
Oba vypili minerálku, kterou jim podal, a zapili jí tablety magnezia.
„V životě jsem nezažil nic intenzivnějšího.“
„V životě jsem na sobě neměl tolik špíny.“
„Za chvíli můžete odejít do sprchy. Teď k vašemu hodnocení. Vy jste utržil tři zásahy, Edwarde. Jeden laserovým paprskem do paže a dva barvou do ramene a nohy. Vy, Siriusi, máte na kontě o jeden zásah méně. K východu jste dorazili v čase 40 minut, 22 sekund. Oba jste na svůj věk předvedli pozoruhodný výkon.“
„Myslím, že mám svalovou horečku,“ poznamenal Edward, natáhl před sebe zablácené nohy a cítil, jak mu v nich bolestivě cuká.
Sirius zatím vnímal jen obyčejnou únavu. Ještě stále dojížděl na vlně endorfinů.
„Většina našich rekrutů se odtamtud nedostane. 30 % končí po dvaceti minutách, 50 % po půl hodině. Zbytek se sice dostane až k lezecké stěně, odkud už je to kousíček k cíli, ovšem téměř nikoho nenapadne zabarikádovat dveře do chodby, takže je moji hoši hravě sundají během několika vteřin. Nahoru obvykle stihne vyšplhat jeden z deseti. Koho napadlo to s těmi dveřmi?“
„Edwarda,“ řekl Sirius. „Já bych prostě pokračoval dál. A nebejt toho, že tu stěnu zdolal jako první a vytáhl mě nahoru, tak bych tu nebyl.“
„Viděl jsem to na kameře,“ kývl Percy. „Stejně jako několik dalších momentů, které mě upřímně řečeno nepřekvapily, nicméně kdyby k nim nedošlo, tak jste z toho nejspíš vyvázl bez zásahu, Edwarde. Dvakrát jste s Blackem smýknul na stranu, když jste si všiml, že na něj míří ostřelovač, a jednou ho srazil k zemi. Paže, rameno a noha. V reálu se s takovými zraněními utíká dost těžko.“
„V reálu se taky dost těžko nechávají umřít lidé, na kterých vám záleží,“ kontroval Edward.
„Jistě. Řekl jsem, že mě vaše reakce nepřekvapuje. Mimo jiné i to je důvod, proč chceme, aby to byla sólová práce. Pokud plánujete nějakou společnou budoucnost, tak se držte zpátky a do ničeho se nepleťte, Siriusi.“
„Vzal jste mě sem proto, abyste mi ukázal, že to beze mě zvládne mnohem líp?“
„Ne. Vzal jsem vás sem proto, abych vám ukázal, že s vámi to nezvládne,“ prohlásil Percy tvrdě. „A pochopitelně,“ zmírnil svůj tón, „jsem vám chtěl udělat radost.“
„To je od vás fakt milý,“ ucedil Black a vrhl postranní pohled na Edwarda, který působil naprosto zničeně. „Takže vy si vážně myslíte, že to dá? Sám proti Riddleovi? Proti jeho chlapům?“
„Jestliže jsem o tom někdy v minulosti zapochyboval, pak jsem se mýlil. Po dnešku jsem přesvědčený, že uspěje. Ať tak či onak.“
„Ať tak či onak? To znamená co jako?“ přimhouřil Sirius podezřívavě oči.
Mladík v uniformě s červeným baretem donesl další láhve minerálky a Percymu šálek kávy.
„Děkuji, Maxwelle.“
Voják zasalutoval a zmizel.
Percy se s šálkem usadil naproti nim, do jednoho ze zahradních křesílek před budovou správy vojenského výcvikového prostoru v Coventry.
„To znamená, že do toho v případě potřeby dá úplně všechno.“
Nedíval se při těch slovech na Siriuse. Upíral zrak na Edwarda, který ve svém křesílku vysíleně pololežel a klopil do sebe obsah PET láhve.
„Ještě pořád jste mi neřekl, jak si představujete průběh celé akce.“
„Vaše příprava neskončila. Až budete hotov, obdržíte podrobné instrukce.“
„Jednáte se mnou jako s robotem. Myslíte, že mě prostě naprogramujete a pošlete na misi? Jsem člověk, Weasley. Mám pocity. A taky pochybnosti a otázky.“
„A to je právě ten problém, Edwarde. Všechno to, co jste vyjmenoval, vás limituje a hendikepuje. Potřebujete se zbavit vědomí, že to děláte z vlastní vůle, pro nějaký svůj osobní cíl nebo z osobních důvodů. Zapomeňte na nevyřízené účty, na spory, které s Riddlem máte. Zapomeňte na morální dilema, které cítíte, protože jste slušný člověk. Teď nejste víc než nástroj. Neovládají vás myšlenky, ale příkazy. Řídíte se rozkazem Jejího Veličenstva.“
„Žádáte po mně, abych přestal myslet.“
„Nabízím vám možnost, jak utišit svědomí.“
„Nepotřebuju rozhřešení. Se svým svědomím si poradím sám. Potřebuju znát plán a mít možnost se k němu vyjádřit. Já nejsem váš agent, nejsem voják. Jsem zvyklý rozhodovat o vlastních činech a dělat věci po svém.“
„Tohle ale není jen vaše věc, Edwarde. Je to záležitost dalece přesahující rámec vaší existence. Pusťte si doma záznamy z rekordéru Rity Skeeterové a pochopíte, jak daleko dokázal Thomas Riddle zajít a proč je tak nutné, abyste prostě splnil rozkaz.“
„Můžu jít do sprchy?“
„Ovšem,“ pokynul blahosklonně Percy ke dveřím do budovy. „Až budete umytí a převlečení, nechte zapůjčené oblečení a ručníky na zemi, Maxwell se o ně postará. Počkám tu na vás a hodím vás zpátky do nemocnice.“

„Doktore Pottere, všechny pacienty jsem vyřídila, v počítači přibylo 12 karet k revizi. Vaše matka vás prosí, abyste je zkontroloval co nejdřív, protože zítra má přijít inspekce.“
Harry si právě v pracovně vařil kávu a s jojem v ruce se psychicky připravoval na schůzku s otcem.
„Daisy, jak zvládáte dva obory najednou? Nejste přetížená?“
„Vůbec ne,“ zavrtěla Daisy energicky hlavou. „Vlastně jsou to tři obory. Přibrala jsem si letos sexuologii.“
Harry se zarazil a zvedl obočí.
„Proboha proč?“
„Jen tak. Z legrace. Teda, pro zábavu. Prostě, abych se nenudila.“
„Vy se na pohotovosti a na ARU nudíte?“
„Ne. Ale můj mozek potřebuje –“
„Stres?“
„Stimulaci. Čím víc toho zvládám, tím víc jsem… v pohodě.“
„A běžně, když zrovna nic neděláte, tak nejste v pohodě?“
„Asi se ještě nestalo, že bych nic nedělala.“ Daisy se zahihňala a nervózně skousla ret. „Možná, když jsem měla hnisavou angínu a v horečce proležela tři dny. Ale to už je dávno. Myslíte, že jsem vadná?“
„Pamatujete si na experiment s krysami, co mačkají páčky s kokainem?“
„Naznačujete, že jsem závislá na dopaminu?“
„Já to nenaznačuju, Daisy, já to tvrdím. A taky vám z vlastní zkušenosti radím, abyste si přestala zvyšovat dávky.“
„Jsem spokojená, doktore Pottere. Je mi fajn. Jsem šťastná. Nikdy jsem nebyla šťastnější.“
„Ty krysy to měly stejně, než se předávkovaly.“
Daisy se nadechovala k protestu, ale Harry ji gestem zdvižené dlaně umlčel. Posadil se do ušáku, usrkl kávu silnou jako roztavený asfalt a promluvil místo ní.
„Nerad bych, abyste v budoucnu skončila na antidepresivech, v podpůrné skupině pro workoholiky, s neexistujícím nebo totálně rozvráceným soukromým životem. A proto mám pro vás nabídku. Všechno samozřejmě závisí na vůli a ochotě pana ředitele, nicméně plán je takový, že tu hodlám otevřít oddělení diagnostické medicíny a chci vás ve svém týmu.“
„Cože chcete?“
Daisy vypadala, že každým okamžikem omdlí.
„Chci vás do týmu,“ zopakoval trpělivě Harry. „Pokud se tedy nebudete tvářit takhle, protože vypadáte jako po úrazu hlavy s následkem mentálního postižení.“
„Ale já jsem pořád jen studentka. Nemám prakticky žádné zkušenosti, nemám ještě ani diplom!“
„Ten získáte v červnu a nepochybuji o tom, že bude mít stejnou barvu jako váš obličej.“
„A co traumatologie? Mám s doktorkou Potterovou domluvené místo a se sirem Nicholasem už jsem probírala svoji atestaci.“
„Moje matka je obeznámena. A co se týče vašeho dalšího vzdělávání v oboru traumatologie a urgentní medicíny, nikdo vám nic nezakazuje. Dostanete tolik studijního volna, kolik budete potřebovat. Klidně si můžete na pohotovosti dál vybíjet přebytečnou energii. Ale nudit se u mě rozhodně nebudete, to vám slibuju. A přísun dopaminu budete mít regulovaný.“
„Zníte, jako když se mě snažíte chránit přede mnou samotnou. Jsem v pořádku. Všechno zvládám. Nedělám chyby.“
„Jistěže se vás snažím chránit, zatraceně, jste moje nejlepší medička! Máte brilantní mozek, ale uvnitř něj je sebedestrukční program. Neposerte to jako já, Daisy. O tom návrhu popřemýšlejte a pokud budete mít zájem, probereme detaily.“
„Víte, nepřipadá mi, že byste v životě něco posral. S prominutím.“
„To proto, že o něm nic nevíte,“ ušklíbl se Harry. „Podělal jsem, co se dalo. Poslední rok dávám dohromady všechno, co se mi rozsypalo pod rukama. Neudělejte stejnou chybu, Daisy. Nenechte se pohltit prací. Jednou se probudíte a zjistíte, že si nepamatujete 20 let života, poněvadž se v něm vůbec nic zásadního ani zajímavého neodehrálo. A to, co se odehrálo, tomu jste nevěnovala pozornost.“
„Je hezké, jak se o mě staráte,“ řekla Daisy, přistoupila k němu blíž a lehounce ho políbila na tvář. „Většině lidí jsem u zadku.“
„Připomínáte mi…“ Harry se zastavil před vyslovením jména, které spolu s jeho nositelkou vyplulo na povrch jeho mysli. „… ženu, kterou jsem znával. Se kterou jsem se přátelil.“
„Paní Lloydovou?“
„Vy už jste o ní slyšela?“
„Něco málo. Prý zlomila srdce doktoru Krumovi, když dala přednost Edwardovi. Nejspíš byla u mužů dost oblíbená. Na rande ji prý pozval i doktor Black.“
„Možná byste měla trávit méně času s doktorkou Johnsonovou,“ zaksichtil se Harry.
„Já jen dost dobře nechápu, proč ji všem připomínám. Já nejsem zrovna typ ženy, o kterou by se muži v hospodě porvali.“
„To nebyla ani ona. Neříkám, že nebyla atraktivní, ale její kouzlo vycházelo z osobnosti. Vždycky měla velké ambice a před ničím se nezastavila. V umění argumentace neměla konkurenci. Jakmile šlo o myšlení, jediný, kdo se jí vyrovnal, byl chlap, kterého si nakonec vzala. Přesto všechno k sobě často bývala nemilosrdně kritická. Kladla na sebe přílišné nároky a občas odsouvala na vedlejší kolej lidi kolem sebe, aby měla dost prostoru pro vlastní realizaci. A z vás mám úplně stejný pocit, Daisy. Kdy jste si naposledy zašla se spolužáky na pivo?“
„Nějaký ten pátek už to bude.“
„Tak to koukejte napravit. Povinně. Nebo vám nepodepíšu index.“
„Mám vás ráda, doktore Pottere. Mějte se.“
Teprve když odcházela, tak si toho všiml.
„Daisy, máte na stehně krev.“
„Cože? Vážně?“ Poplašeně si zkontrolovala kalhoty a na levé nohavici zpozorovala červený vodorovný proužek těsně pod tříslem. „Jo, to je… taková maličkost. Řízla jsem se při holení. Jdu zítra do bazénu, víte? Děkuju za upozornění.“
Harry se za ní ještě dlouho zamyšleně díval.