Ke konci prázdnin se začaly nenápadně zkracovat dny. Jednou, když si u ohýnku opekli klobásky a dívali se do pohasínajícího ohně, děda Pepa si zamnul ruce: „Za chvíli bude tma.“
„Právě,“ řekla babička a už chtěla děti zahnat domů.
„Babičko, neboj se, děti se do postele dostanou ještě dneska,“ pronesl dědeček slavnostním tónem.
„Copak zase chystáš?“
„Děti se také nebudou bát, protože dneska je čeká bobřík odvahy. Děti, pojďte,“ děda si nahodil na záda malý batůžek a vydal se směrem k lesu. Standa s Kájou se na sebe překvapeně podívali.
„To jsou nápady,“ hartusí babička, ale vidí, že děda to myslí vážně. „Tak se zbytečně nezdržujte, ať nejdete spát o půlnoci,“ popadla koš s prádlem a pospíchala domů.
Cestou se rychle stmívalo. Když došli do lesa, byla už naprostá tma. Mohutné stromy vypadaly mnohem větší než za dne a zlověstně ševelily. Známá místa vypadala úplně jinak. Následovaly tmavý obrys postavy. Děda odbočil z cesty. Vedl je mokrou trávou, úzkou pěšinkou mezi houštím a zastavil se až na malém paloučku.
„Zůstaňte tady,“ přikázal a pokračoval: „Neopovažujte se někam chodit. Počkejte, až přijdu.“
Děti osaměly. Slyšely jen jeho kroky, praskání větviček a pak už nic. Zatajily dech.
„Mně začíná být zima,“ řekl po dlouhé chvíli Standa.
„Buď tiše,“ napomenula ho Kája.
„Proč? Děda přeci neříkal, že nesmíme mluvit, jen nemáme nikam chodit.“
„Slyšíš to?“
„Co?“
„Někdo k nám jde. Ale z druhé strany, než odešel děda. Pst!“
„No jo, už to taky slyším, šeptal Staník a trochu se zachvěl.
„Třeseš se chladem nebo strachy?“
„Nech toho,“ strčil do ní loktem.
Ztichly. Někdo zakašlal. Děti sebou cukly. Teď slyšely zřetelné kroky. Pak se kroky zastavily. Dlouho bylo ticho. Pak zase kroky. Dívaly se tím směrem, ale nic neviděly. Někdo se zase zastavil. Teď se začala chvět i Kája.
„Někdo sem jde. Možná nemá dobré úmysly. Rychle, raději se schováme. Zalehly do trávy a ani se nepohnuly.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit