49. Myrcelie

Úzkým oknem pronikalo do místnosti měkké sluneční světlo a osvětlovalo kamenný strop nad jeho hlavou. Za těch několik dnů, co strávil ležením v této posteli, znal už nazpaměť každou spáru, každý vlhký flek na rozpraskaném podkladu. Hleděl na ně tak dlouho, že v některých z nich začal nacházet tvary předmětů nebo zvířat. Jeden přímo nad čelem postele mu připomínal královskou korunu. Tu, kterou už si na hlavu nejspíš nikdy nepoloží. Pokud tedy po tom všem vůbec ještě bude mít nějakou hlavu.
Kupodivu ale Dragoše otázka jeho vlastního možného blízkého konce příliš netrápila. V posledních dnech ho vlastně netrápilo nic. Byl převážně sám. Za dveřmi sice matně tušil přítomnost stráže, ale dovnitř vojáci nechodili. Neobtěžovali ho. Jediný, kdo pravidelně narušoval jeho samotu, byla ošetřovatelka. Přicházela několikrát za den. Ráno vyčistit a převázat pomalu se hojící ránu na rameni, v průběhu dne pak s jídlem a pitím. Několikrát za den mu podala pohárek vlažného čaje. Voněl a chutnal nikoli nepříjemně, ale výrazně po bylinách, a Dragoš se jednou odhodlal zeptat, k čemu je. Dostalo se mu poněkud vágní odpovědi „na bolest a na klidné spaní“. Tak úplně tomu nevěřil. Měl zato, že ten pocit konejšivého, ospalého klidu, který ho v posledních dnech provázel, po tomto nápoji vždy zesílí. Ale byl to pocit tak příjemný, tak uspokojující, že neprotestoval. Poslušně vypil šálek až do dna, a pak dál hleděl na skvrny na stropě, dokud ho znovu nepřemohl spánek.

Když se znovu probudil, stála opřená o pelest postele u jeho nohou. Nevěděl, jak dlouho tam byla, ale podle toho, jak hluboko v myšlenkách se zdála ponořená, už to zřejmě nějakou chvíli bylo. Narozdíl od něj vypadala jako někdo, kdo se v posledních dnech příliš nevyspal. Přesto působila klidně. Sebevědomě. Ne arogantně nebo povýšeně, ale jako někdo, kdo přesně ví, kdo je, kde je a proč.
Prohlížel si ji důkladně. Vždyť to bylo poprvé po téměř deseti letech, co ji viděl. Byla si podobná, jistě. Tvář, vlasy... oči, šedé jako bouřková mračna. Ne zelené, jako byly ty otcovy a jeho. Vzpomněl si, jak kdysi býval hrdý na to, že má s otcem společného něco, co ona ne. Než pochopil, že to stejně nemá význam; že ji otec bude mít vždycky radši bez ohledu na barvu očí.
Pocit hořkosti se v něm znovu ozval, ale byl to jen vzdálený tón. Vzdálený stejně jako ta vzpomínka. Teď už na tom stejně nezáleželo.
„Co je v tom čaji, co mi dávají?“
Asi to nebyla otázka, kterou by čekala, protože se na okamžik viditelně zarazila. Pak ale odpověděla.
„Víc věcí, ale hlavně myrcelie. Znáš ji? Je to taková nenápadná horská kytka, droboučké bílé květy. Odvar z ní tiší neklidnou mysl. Hodně roste na svazích pod Zrcadlovou horou...“ odmlčela se a na čele se jí vytvořila tenká bolestná vráska. Zdálo se, že tentokrát ona narazila na hořkou vzpomínku; zřejmě ale podstatně čerstvější.
„Co se mnou uděláš?“ zeptal se tiše.
„Co bys ty na mém místě udělal se mnou? Postavil mi popraviště na merronském náměstí? Nebo bych dostala doživotní azyl v jedné z těch roztomilých kobek dole pod pevností?“
„Nevím,“ odpověděl upřímně. „Možná to druhé.“
„Možná to udělám taky.“
Zavrtěl přesvědčeně hlavou. „Ty nejsi já.“
„To nejsem,“ řekla pomalu a zadívala se mu zpříma do očí, „a kdo ty vlastně jsi?“
Dragoš otevřel ústa k odpovědi... a pak je zase zavřel. Co měl odpovědět? „Jsem král“? To už přece nebyl.
A byl vůbec někdy?