56. kapitola - Ajajaj, tam strášák!

56. kapitola - Ajajaj, tam strášák!

Ono se snadno řekne: „Zmocni se strašáka.“ Ve skutečnosti to vyžaduje plížení, obratné manévrování mezi zákeřně kluzkými šneky a pozůstatky kraví pastviny, navíc ještě poměrně čerstvými pozůstatky. Štěstí jim přálo aspoň natolik, že při sestupu nenarazily na rozzuřeného býka ani krávu. Ze živáčků zahlédly jen výběr ptactva – poštolka se nad nimi ve vzduchu pozastavila a Šárka se jí moc nedivila; taky by se pozastavila, kdyby za bílého dne narazila na divoženku s vlkodlakem –, kobylky, které jim hopsaly před nohama, pár polních myší, čtyři ještěrky, ale človíčka naštěstí nikde.
Někde poblíž zaštěkal pes a Klára napřímila slechy.
Chvíli vyčkávaly za trnkovým keřem, pak za bezem až se konečně dostaly do sadu, kde učinily další fantastický objev.
„Hrušky!“ zaradovala se Šárka a zatnula zuby, aby nevyjekla, když vystoupla na prkno plotu – opatrně, aby si kromě odřenin do nohou nepořídila ještě třísku – a pro jednu se natáhla. Hruška byla zelená a tvrdá jako kámen, proto ji podala Kláře, jejíž čelisti teď byly několikanásobně silnější. Schválně, jak si s tím poradí.
„Doufám, že má lidský žaludek,“ říkala si přitom v duchu. „Můžou vlci jíst ovoce?“
Zajímavý experiment.
Klára se k ní otočila zády a Šárka slyšela, jak ovoce chroupe.
Pak ji napadlo, že hrušky můžou představovat problém i pro lidské žaludky. Jenže neměly moc na výběr, a tak si taky jednu utrhla. Nedalo se říct, že do ní zanořila zuby, protože už by je nemusela dostat zpátky, ale když je použila jako struhadlo, dokázala si s dužinou poradit. Ani nebyla tak kyselá.
Vzpomněla si na marmelády, které mívali doma ke snídani, na voňavý chléb a čerstvé máslo a pak si radši představila, že hryže Vševladovy mrzké kosti. Ano, to bylo daleko lepší. Hruška pomalu dosahovala stejné úrovně tvrdosti, ale najednou jí její krouhání přinášelo jisté zadostiučinění.
Klára uložila ohryzek způsobně ke kořenům lísky vedle plotu a zadívala se na strašáky, potom na Šárku a pokývla hlavou. Co teď?
Za sadem se táhl další plot, za nímž se nacházela zahrada s vyvěšeným prádlem, zpoza kterého vykukoval statek. Opatrnost byla na místě. I proto, že psí štěkot, který prve zaslechly, nejspíš přicházel právě odtud.
„Teď provedu pokus. Bude lepší, když se budeme držet dál, aby nás nikdo neviděl,“ řekla Šárka a slezla z plotu zpátky za sestrou. Došlápnout zpátky na zem byla muka. Šárka se opřela lokty o vršek plotu, aby snáz zacílila.
Klára ustoupila s jejich cestovní pokrývkou přitisklou k hrudi a pokusila se splynout s lískou.
Šárka se rozhodla nebrat si to osobně. Sestra měla moc dobrý důvod k obavám z magie.
Zhluboka se nadechla a namířila prsty na prvního strašáka. Cítila, jak ji konečky prstů brní a nohy ji pálí. Nejistě přešlápla. Možná to nemělo s magií nic společného.
Stejně jako svíravý pocit v břiše neměl nic společného s právě snězenou hruškou.
„Vrháme se na dráhu zločinu,“ pomyslela si. A její další myšlenka byla: „Páni, to je vzrušující.“
Takže pohyb předmětu. Zkusila si představit nitky, které se natahují mezi ní a prvním strašákem s elegantním kloboukem. Nohy jí soustředění dost narušovaly, ale když se zaměřila na strašákovu hnědou kazajku a plandavé černé kalhoty, rozeznala i šňůrky u krku a najednou si dokázala představit, jak se oblečení kdysi mohlo ohánět při práci a ještě předtím v dobách mládí se mohlo točit v kole. „Smím prosit?“ zeptala se Šárka a strašák se mírně uklonil.
Potom si představila, jak se kůly, z nichž byl sestavený, kdysi kolébaly ve větru a jak to bylo příjemné.
A možná to nebyly jen její představy, protože strašák se váhavě zakomíhal.
„Prosím?“ přihodila Šárka kouzelné slovíčko.
Strašák se uvolil a uvolnil a klouzal k nim sadem. Málem se zasekl o strom, ale u dalšího už si Šárka dala pozor a zatáhla za neviditelné nitky doprava.
Najednou to vážně připomínalo tanec.
Se strašáky se cítila víc v pevná kramflecích než s princi a jinými urozenci.
Strašák klouzal mezi stromy s čím dál větší grácií. Šárka na něj byla tak pyšná, že když stanul před ní, padla mu kolem klackovitého krku. A využila příležitost k tomu, aby mu sundala klobouk a podala ho Kláře. Ta se ale rozpačitě dívala na strašáka, který se bezmocně sesunul stranou.
Kouzlo pominulo.
Stejně ale bylo trochu divné stahovat z nehybného kříže oblečení.
Šárka musela Kláře klobouk narazit na hlavu a sestra si ho rozpačitě stáhla k čumáku.
„Když skloníš hlavu, krempa tě skoro skryje,“ ujišťovala ji Šárka, ale bylo jí jasné, že to bude chtít něco víc. Okamžitě začala hledat ve vzpomínkách nějaké zastírací kouzlo.
Klára se pomalu navlékala do oblečení. Pod kazajkou byla vidět její noční košile s květinovou výšivkou. Princezna ukrytá pod další slupkou. Její drobné ruce nejistě klouzaly po starém oblečení a nacházely jednu díru a záplatu za druhou.