7. kapitola - Rozdané karty

7. kapitola
Rozdané karty

Karty byly rozdané. Temná a světlá princezna, noc a den, měsíc a slunce, dvě strany jedné mince a jiné osvědčené příměry zrozené z jedné krve – i poloviční se počítá –, odsouzené osudem k věčné bitvě.
Aspoň tohle kolo zamrzlíka se Šárce zdálo nekonečné.
A tak ho zkusila urychlit. Čistě v zájmu všech zúčastněných.
„Podvádíš,“ namítla po chvíli Klára, která za roky, jež uplynuly od minulé kapitoly, pochytila veškeré problematické hlásky, zato ztrácela zuby. Ne natolik, aby začala šišlat, ale temné princezny nemůžou mít vše. Nedostatky mají tak nějak v popisu práce. Šárka si říkala, že teď její sestra vypadá jako skřítek, který se pokouší o upírský vzhled, to vše v těle nesmírně blonďaté princezny. A jelikož nesmírná blonďatost dokáže převzít vládu nad okolím i za bezzubého stavu, lidé byli princezničkou nadšení ještě víc.
„Já a podvádět? Dokaž to,“ vyzvala Šárka sestřičku. Seděly v besídce na lavičce a snažily se karbanit, zatímco se jim vánek zkoušel rozhazovat karty. „Máš nějaké svědky?“ Významně se rozhlédla.
„Viděla jsem tě!“ namítla Klára.
„Jak se dá při zamrzlíku podvádět, co?“ odbyla ji Šárka a dloubla ji do pupíku chráněného silnou vrstvou volánků.
Klára se zahihňala a Šárka toho využila k odhození pár karet.
„Hej! Už zase!“ protestovala Šárka. „Jsi úplně jako…“
„No? Jaká jsem?“ zeptala se Šárka a popíchla ji ještě silněji. Klára se hihňala a pohupovala se jako takový ten panáček, který se pokaždé sám narovná, i když ho člověk staví na hlavu.
„Proradná zrádkyně! Lišák Ferina! Kostěj Nesmrtelnýýý,“ kvílela Klára a mohla se uchechtat.
Šárka se jí ani nestihla dotknout a Klára se jí houpala pod rukama. Možná jí chtěla udělat radost a ochotně se překotila.
Šárka ji chtěla jenom polechtat, ale Klára se už šoupla úplně na okraj a při dalším zhoupnutí to vzala od podlahy. Na podlahu.
V Šárce hrklo. Ozvalo se zakňourání a pod laťkami na lavičce bylo vidět, jak Klára svraštila obličej.
„Jsem vážně proradná zrádkyně a Kostěj a Popelčina sestra,“ uznala Šárku. Sklouzla z lavičky a karty jí letěly v patách. „Jsi celá?“ vyhrkla na Kláru.
Ta se zvedla do sedu s rukou připláclou na puse. Pak vítězně pozvedla malý mléčný zub. I ten byl pochopitelně rozkošnost sama. Už na něj jen scházelo namalovat malý usměvavý obličej a nosit ho při výročích vyražení v malém mléčném průvodu.
Karty všude okolo nich, jimž vévodil černý král, možná vysílaly do světa varování o jejich budoucích strastech přesahujících ztráty chrupu, ale princezny v jejich poselství neuměly číst, tudíž pro ně veškeré následné události zůstaly překvapením.
Srdcová královna zapadla mezi růže vedle besídky a vedla si tam velice symbolicky.
Kárová pětka se přilepila Šárce na střevíc a jde o kartu natolik nicneříkající, že v tomto případě nemá pro náš příběh sebemenší význam.

Klářina bezzubost a šesté narozeniny si vyžádaly větší oslavu, i díky tomu, že královna se tou dobou vrátila z výpravy, při níž rozprášila hnízdo lapků na odlehlém hradě u východních hranic.
Šárka tím obhajovala skutečnost, že její narozeniny se obešly bez plesu. Loupežníci měli prostě špatné načasování, jak se dalo u pochybných živlů čekat. Aspoň že měla famózní dort a zmrzlinu, kterou si mistr Zdislav, který v té době začal s pokusy o chov včel, opatrně ledoval vnitřek napuchlé tváře.
Nikdo ovšem nebyl v pozoru tolik jako to páže, které ji kdysi málem srazilo uprostřed chodby. Od Anny se dozvěděla, že se jmenuje Jan, a Šárka ho okamžitě přejmenovala na „Janka“. Pokaždé, když na něj někde narazila o samotě, vyjekl a divně zbledl.
Když o tom řekla Anně, ta se rozesmála a začala vykládat něco o mladé lásce. Jenže mladá láska nezahrnuje mdloby a rozsypaný druhý chod, který jim měl Jan při hostině na Šárčinu počest přinést.
„Jestli má být páže předstupeň k rytíři, mám pro tebe špatné zprávy,“ chtěla Šárka sdělit Janovi, ale místo toho se spokojila s vrháním nevlídných pohledů. Janek se z toho osypal, i když třeba šlo o první příznaky nástupu panošství.
Šárka byla zvědavá, jestli se Janek sesype i dnes při slavnostní hostině. Nebo při plesu. Třeba ho nechají nést dort…

Nenechali a Klára úspěšně sfoukla svíčky. Těžko říct, jestli pro ni nový rozšířený prostor v puse představoval výhodu, nebo ne. I kdyby to nezvládla na jediný dech, společné unešené ááá, které prolétlo síní, by to udělalo za ni. Šárka uždibovala ze svého kousku dortu. Král a královna se drželi za ruce a usmívali se. Mistr pokročil v chovatelských pokusech natolik, že nemusel ledovat. A všichni vypadali spokojeně.

Když princezny odpoledne během příprav zastihly královnu, jak obhlíží slavnostní výzdobu, a Klára se k ní rozběhla, aby jí ukázala zub, Šárce zatrnulo, jestli z toho nebude mít průšvih. Nebo ještě hůř, to slovo, které pochytila od pážat. Obojí by mohlo znamenat ztrátu nároku na dort, který byl vysoký a bělostný a posázený marcipánovými květinami.
„Já jsem vypadla,“ hlásila Klára a líbezně převedla zub, „a on vypadl taky.“
„Odkud jsi vypadla?“ zajímala se královna a Šárka se pokusila dělat, že tam není.
„Z lavičky,“ vysvětlila Klára.
Královna se krátce podívala Šárčiným směrem, zamračila se, ale pak sklonila oči k zubu na dlani.
„Vypadá to, že tě budu muset naučit pořádně padat.“
Načež Klára rozhodila rukama vzhůru s radostným „jééé!“.

Šárka netušila, kde se v její sestře bere to věčné nadšení, které teď na hostině nabralo úplně nových rozměrů. Klára zářila a všichni zářili s ní a Šárce z toho div neslzely oči. Natáčela vidličku na dezert a připadalo jí, že vrhá delší stíny než obvykle. Možná si měla přinést nějaký kryt na obličej. Přílbici nebo tak něco. Bude se muset poradit s mistříčkem.
Kromě stínů byla dlouhá i hostina. Král si připíjel s královnou, mistr Zdislav si dopřával další porci zmrzliny, oslavenkyně okouzlovala už jen tím, že tam byla.
A Šárka vrhala stíny. Lžičky měly tu výhodu, že ještě křivily všechno kolem nebo vytvářely na kovu duhu, když je člověk správně olízl.
Z těchto fyzikálních jevů ji vyrušil hlas, který zaburácel síní. Jeho původcem byl jakýsi šlechtic na samém konci stolu vlevo. Podle nelítostného zákona akustiky, lidé, které příliš nestojí za to poslouchat, často hovoří nejhlasitěji. I když ne úplně zřetelně.
„… a vůbec, kam se poděla ta první… královna. Ještě pořád jí říkáme královna? Nebo už to zrušili?“
Šárka zaostřila. Ten muž měl tuctový obličej a trochu malátně mával rukou. Nevzpomínala si, že by jí byl někdy představený. Ale to platilo o spoustě lidí.
Muž jako kdyby svými slovy na hosty okolo uvalil kouzlo. Všichni ztichli. Ozvalo se zařinčení pohárů, které jeden ze sluhů upustil na podlahu. Jankovitost byla nakažlivá.
„Co zíráte? Copak se jen tak nevypařila?“
Podobné otázky by moc ráda položila i Šárka, jenže v minulosti to párkrát zkusila, a proto jí taky přejel po zádech mráz s celým spřežením sobů, když se ozvalo zaskřípění židle o podlahu.
Král vstal a jenom se na muže díval.
Muž musel vypít opravdu hodně vína, protože si toho nevšiml a mlel dál k neurčitému publiku. „Když… však víte, zmizela, ještě předtím, než se to semlelo s těmi bratry a se vším.“ Teď mávl rukou ke královně.
Ta vstala pro změnu tiše. Neuvěřitelně tiše. A jako mohlo zašelestění šatů znít jako broušení ostří?
Král obešel stůl.
„Tati?“ špitla Klárka odkudsi zleva.
Šárce Vladan v tu chvíli jako „tati“ nepřipadal. Držel se úplně jinak než obvykle. Zdál se být větší a hrozivější. Jaký měl stín? Šárka se opřela o lokty a natáhla krk. Královna se vydala za manželem dlouhým krokem, který působil nezvykle ostře. O to víc v těch krásných vlajících šatech.
To už si halasný muž uvědomil, že je něco špatně, a taky vstal. Na druhý pokus už to s pomocí stolu zvládl.
Šárka vyskočila na nohy. Podobný výraz už u krále viděla.
„Já jenom – nic ve zlém, Veličenstvo, ale… naopak,“ pokračoval nejistě muž, „ona ta předchozí královna byla divná… a cizí…“ S každým slovem ustupoval, jenže na to šel jako jezdec v šachu. „Měla divné oči. Vážně divné…“ Aby všechnu to podivnost korunoval, upřel zrak na Šárku. Chtěl něco dodat, jenže vtom ho král popadl za kabátec.
„Zopakuj to,“ ucedil. „Co se nám tu snažíš říct?“
Šárka udělala pár kroků jako ve snu. Lidé vstávali od stolu, znepokojeně a pohoršeně si šeptali, ale nikdo nic neudělal. „Proč nikdo nic neudělal?“ říkala si, a přitom si přála, ať muž blekotá dál. Ostatní hosty moc dobře nevnímala, zato cítila napětí a nejistotu všech okolo, které vmžiku přebily i Klárčinu všeobjímající roztomilost. V uších jí tepala krev.
I když tu nebyly zákeřné šlahouny, které by ji stáhly do tmy mezi policemi.
I když nenašlapovala na rozvrzaný schod, podlaha se jí houpala pod nohama.
Vtom se ten šlechtic pohnul a najednou to byla Šárka, kdo pohnul rukou, jako by ho chtěla na dálku plesknout. Protože táta kvůli němu celý zbledl a třásl se.
Pink! Tak si potom ten okamžik pojmenovala. Ve skutečnosti však nevydala ani hlásku. Jen rychle mrskla dlaní před sebe a ucítila v prstech tlak, ze kterého se jí zatočila hlava.
Muž se vysmekl z králova sevření a upadl do strany.
„Šach mat,“ napadlo Šárku. Ale asi to nebylo úplně přesné. Král zůstal stát a královna byla náhle po jeho boku. Muž se dal na ústup, po čtyřech. Něco huhlal a královna jednou rukou sevřela královu paži.
Byla to jen chvilka, Šárka přesto postřehla, jak se na ni královna po očku zadívala. V její druhé ruce se cosi zalesklo. Byla to jen chvilka. Krátký pohyb ruky a záblesk zajel zpět pod vyšívaný rukáv.
Šárce ale připadlo jako věčnost, než spustila ruku, která ji ještě mravenčila od toho pinknutí.
Muž se doškobrtal ke dveřím. Zárubně mu sice dělaly potíže, ale nakonec se mu podařilo vyřítit ven. „Měli byste se smát,“ napadlo Šárku. „Jindy byste se všichni určitě smáli.“
Jenže teď jen šeptali. Nebo za to mohlo to šumění v jejích uších.

Král nevyžadoval, aby se účastnila aspoň začátku plesu. Vlastně toho ten večer už moc nenamluvil.
Šárka seděla na posteli a přemýšlela o tom, jak ten den postrkovala Kláru. „Mohla to jenom hrát, aby mi udělala radost. To by se jí podobalo.“ Sestřička se pohupovala velmi ochotně. Nemusela se jí vůbec dotknout. V tom to ale bylo, ne?
„Ne,“ zabručela. „Ten chlapík prostě upadl.“ Pleskla sebou na záda na peřinu.
Zkusila dlaní odhodit závěs u postele, pak to zkusila pěstí i prsty, na kterých odpočítávala různé číselné kombinace. Nakonec zkusmo vykopla. Jenže ve světle svíčky se mihotal celý pokoj, takže těžko říct, jestli pinknutí účinkovalo. Ruku měla unavenou a bolavou, jako kdyby celý den psala.
„Čarokrásná, tohle o ní říkají,“ uvažovala nahlas. „Když už o ní někdo dokáže mluvit.“
Krásu sice nepodědila, ale to čaro…
„A taky řekl, že byla divná,“ připomenula si.
Vida, taky splněno.