7. Uprostřed noci

Všude bylo ticho. Tomek ležel na měkkém ptačím těle. Jemně se houpalo. Nad hlavou mu zářily hvězdy a u kotníků se vlnilo moře ocasních per.

Probudil ho výkřik: „Byla nejrychlejší!“ Něco zasvištělo. Z nebe padal černý meteorit. Slabě jiskřil, mlel sebou na všechny strany a hlasitě řval: „Nejkřídlovatější! Ať už to dopadne jakkoliv!“
Ozvalo se žbluňknutí a řev umlknul.
Na oteklou tvář mu vystříkla slaná voda. Zdvihl hlavu a opatrně si ohmatal rozbitou pusu. V pořádku, zuby má všechny. Posadil se a vytřeštil oči do tmy.
„Pláž!“ zamumlal překvapeně. „U všech jedovatých rejnoků! Kde jsem se tady vzal?“
Nemohl si vzpomenout. Tělo ho bolelo. Ve spáncích mu tepala krev a před očima měl mžitky. Nebo to byly hvězdy? Podíval se vzhůru. Přímo nad ním tiše proletěl obrovský temný stín. Z oblohy se sneslo veliké paví pero a polechtalo ho na tváři.
Vyplivl krev: „Kašlu na ostatní. Je mi fuk, co si myslí. Jsou to jen kluci a jestli jsou ještě naživu, tak jim pomůžu! I kdybych na to měl být sám!“
Svět se roztočil a zmizel. Artur Námořník se propadl zpět do víru nejasných snů.

Otočil se na druhý bok a labužnicky zabořil hlavu do polštáře.
Za okny se honil vítr a mlátil přivřenými okenicemi. Nad domem s hlasitým svištěním proletěl veliký pták. Nikdo ho neviděl. Do zahrady se sneslo několik kovově lesklých pírek.
Starosta se zadíval do tmy a spokojeně se usmál: „Ať se venku honí třeba všichni čerti, hlavně, když jsem se jich zbavil! Kluků i Artura!“
Sevřel ruku v pěst a prohlédl si vystouplé klouby. Ani škrábanec. Na špinavou práci měl lidi.

„Krucinál fagot!“ zavrčel knihovník. „Jak to po mě mohl chtít?! A ještě k tomu teď, uprostřed noci! Koho zajímá, co zmizelo! Věci se ztrácí pořád! Zvlášť pokud se dají prodat za rozumnou cenu.“
Přimhouřil oči a snažil se dohlédnout až do nejtemnějších rohů. Regály s knihami byli nekonečné. Seděly na nich mrtvé mouchy, pavučiny a prach. Světlo svíčky sebou cukalo a vrhalo stíny. Naskočila mu husí kůže. Naslinil si prst a otočil na další stránku dlouhého seznamu.
„Knížky,“ zamračil se. „Kdo by sakra kradl knížky?!“ Nešlo mu to do hlavy. On sám dával přednost zlatým šperkům nebo alespoň dobře vykrmené peněžence.
„Končím, zítra je taky den!“
Zvedl se k odchodu. Do knihovny vletěl větrný vír a dveře se s hlasitým prásknutím zabouchly. Svíčka zhasla. Plechová střecha zavrzala, jak o ní obrovský pták zavadil pařátem. Ozval se kovový náraz. Něco spadlo. Regály se začaly třást.
„Zatraceně!“ zaklel knihovník a zakryl si rukama hlavu.
Právě včas. Z nejhořejší police vypadla tlustá kniha v bytelné kožené vazbě a řítila se k zemi. Podlaha zaduněla a zdvihl se prach.
Knihovník se rozkašlal. Roztřesenou rukou znovu zapálil svíčku a ztuhnul. Z rozevřené knihy na něj poulil oči gigantický páv s ostrým doširoka rozevřeným zobákem.