73. kapitola – Přístav

73. kapitola – Přístav

Cestou do přístaviště se odehrálo několik znamení, většinou spojených s místní zvěří, tudíž nevyhnutelně neblahých.
Soused na jedné z hlavních ulic zakopl o kočku a zlomil si prst, který se mu následně manželka pokusila narovnat a vychýlila ho do překvapivého úhlu. Stal se tak jedním z prvních lidí s vratiprstem ve městě.
Příhoda se však odehrála až po průjezdu kočáru obsahujícím princezny.
O několik ulic dál zůstali stát v zácpě a jeden z tisíců místních racků toho využil a pokusil se zaútočit na Bořka na kozlíku, který se neprozíravě pustil do svačiny.
Pohled, jejž Bořek vrhal na racka chechtajícího se na blízké kašně, byl vyloženě neblahý. Na druhou stranu mohl být rád, že ho má po střetu s tímto mořským pobertou stále čím vrhat.
Racka vzápětí postihlo zlé znamení v podobě čtveřice příbuzných, která se vrhla na ukořistěnou svačinu. Ta dopadla do kašny a obzvlášť tuhý salám ucpal odtok pod umně vyvedeným pískovcovým zvracejícím mořským koněm. Zbytek se odrazil od kamenného oře a dal vzniknout novému přísloví: I racka přejde chechot. A holub se směje.
Z kašny se začala přelévat voda na náměstí.
Šárce tyto drobné náznaky s výjimkou Bořkova klení unikaly, protože opatrně vykukovala ven a hledala velké zlé znamení.
Temnou postavu, kterou občas tušila, spíš než viděla muže ve stínech. Občas měl tu drzost i vlát.
Pak poplašeně procitla z polospánku, po němž si připadala ještě potlučenější než předtím.
Žádný div že ostatní předzvěsti oproti těm, které jí předhazovala její zmatená hlava, poněkud zapadly.
Až na první kapky deště, jež ji pleskly do nosu, když ho opatrně vystrkovala z okýnka.

Bořkovi bylo třeba přiznat, že neotálel a neztrácel čas prohlídkou města. Zavětřil vzduch vanoucí od vody a ucítil vněm svobodu. Kdyby se mu před kočár nepletla děcka, psi a jeden či dva časní opilci, mohl by si zapsat rekord v průjezdu.
Schodiště domů se nejdřív stupňovala a balkony se obrnily kamennými zábradlími, jen aby se po čase opět uskromnily, oprýskaly, jak je naváděly k řece.
Šárka s Klárou zahlédly hrad, po němž město získalo jméno, až když dokodrcali přes mosty a mostky na nábřeží, kde pokřikovali racci i lidé. Ti druzí se snažili vyřídit práci co nejrychleji, a když princezny vykoukly ven, pochopily proč. Od západu se hnaly mraky, jako by chtěly hra sníst. Natrhat si modro-bílé vlajky na věžích na salát a korouhvemi si vyšťárat zbytky zdiva ze zubů, a budou s hradem hotové.
Princezny díky mistříčkovi věděly, že by královské praporce měly být modro-stříbrné, ovšem stříbro příliš nevlaje a panovnická rodina by se nejspíš nedoplatila, protože jejich sídlo bylo vlajkami prakticky porostlé.
Když pootevřely dveře, závan větru jim vehnal do nosních dírek zápach rybiny a přihodil ještě nějaký ten puch navíc, který aroma přístavu podtrhl tlustou lepkavou čárou.
„Kanály smrdí, bude pršet,“ pronesl Šárka dávnověkou pravdu, o které v dohledné době nemohlo být nejmenších pochyb. Klára musela říční pach s novým, citlivým nosem schytávat s mnohonásobnou intenzitou.
Kočár se zhoupnul, koně si odfrkli a za okýnkem se objevila Bořkova hlava.
Šárka ihned přimhouřila oči.
Bořek rychle ustoupil.
„To nepatřilo tobě,“ uklidňovala ho s povzdechem. Vrhla krátký pohled na Kláru, která si stihla na nos vytáhnout šál. Šárka si poposedla tak, aby ji aspoň zčásti skryla za zády.
Pořád z nich byl nesvůj a vybafl na ně: „Dobrého podvečera vinšuju.“ Potom se zarazil, co to z něj vypadlo a zkusil to znovu: „Půjdu zjistit, jak se věci mají s lodí. Jestli už můžete nastoupit. A teda, kam vůbec.“ Drmolil páté přes deváté a Šárka usoudila, že už se nemůže dočkat, až se jich zbaví.
„Dobrá, běž.“ Pokynula mu.
„Zůstanete v káře, chci říct, kočáře, že?“ ověřil si Bořek, který se zmítal mezi touho vyklopit náklad a pocitem zodpovědnosti.
„Jistě. Jestlivá chceš něco pohlídat před zloději, hoď to sem.“ Pokynula Šárka ještě důstojněji.
„Tady tou páčkou zajistíte dveře a touhle okna, aby sem nikdo nevlezl,“ vysvětlil spěšně Bořek.
„Ano, to bude nejlepší. Je tu dost rušno na to, abychom-sme se mohli nenápadně zbavit těl případných zločinců.“
Zdálo se, že Bořek své dilema překonal. Odspěchal
„Měly bychom se připravit na přesun,“ řekla Šárka.
Klára už musela mít sezení po krk. Doslova se vrhla na ranec s oblečením.
Natáhnout si přes hlavu jakýkoli svrchník jí stále činilo potíže a v kočáru nebylo moc místa, takže si princezny navzájem uštědřily pár úderů lokty, ovšem nakonec se z nich opět stali sestra a osudem a pupínky těžce zkoušený bratr.
„Snad nechytnu říční nemoc,“ doufala Šárka. „Snad se vydržím soustředit. Snad tu nikde nevisí ty zatracené plakáty.“
Těch snad bylo opravdu požehnaně. Rojily se jí kolem hlavy jako bludičky.