Čtyřicátáosmá

Svíčka v pracovně Vrchního dohořívá, zčernalý knot prská. Nikdo z přítomných není s to se zvednout a zapálit novou: Perenara zpola sedí, zpola leží v křesle, nohy ležérně pohozené na Vrchního stole a cpe se obrovským kusem čokolády, kterou našel v šuplíku. Carter a Slobodan sedí na podlaze, vedle Vrchního a jeho syna, kteří, zabaleni do vrstev látek, vypadají jako obří zámotky. Jeden pravidelně odfukuje ze spaní, druhý dýchá téměř neslyšně.

„Pořád tomu nerozumím,“ obrátí se Slobodan na Cartera, „tedy, samozřejmě chápu, z jakého důvodu zachránil Perenara Cala, a to vlastně už podruhé. Protože láska je opravdu síla. Nechápu ale, proč by nám měli pomáhat ti ostatní. Co tě vede k tomu myslet si, že nějaký dialog je vůbec možný?“

„Kdybych tě znal tak dobře jako Reka,“ odpoví Carter s úšklebkem, „musel bych ti právě teď říct, že tě nepoznávám.“

„Řekněme, že jsem v několika uplynulých dnech absolvoval rychlokurs pragmatismu,“ trhne Luka hlavou směrem k Vrchnímu.

„A tak si prostě musím klást otázku, co z toho budou mít, ti nahoře? Mají prostor, zemi, nebe, mentální schopnosti, vedle kterých jsou ty naše jako trpasličí… Proč by s námi vlastně měli komunikovat? Proč by nás neměli nechat v našich krtčích norách navždycky?“

„Nemají děti,“ řekne suše Carter.

Slobodan šokovaně zalapá po dechu.

„A tak použijí nás? Jako co? Jako živé inkubátory? Nebo jako zdroj pro oplodnění?“ vykřikne pak zhnuseně, „to je zvrácené! Odporné!“

„Po pravdě jsem zatím uvažoval o, řekněme, tradičním způsobu,“ odpoví místo Cartera Perenara, „pardon, že se vám pletu do rozhovoru, ale nešlo to přeslechnout.“

„Jako kdybys zrovna ty potřeboval někoho poslouchat, ty šarlatáne jeden,“ ozve se probuzený Cal, „pardon, že se vám pletu do rozhovoru, ale neměl jsi tak řvát, Slobodane.“

„Navíc, představ si ty výhody,“ pokračuje a v hlase mu zní potlačený smích, „ani slovo říct nemusíš a ženuška sama pozná, kdy jsi unavený, kdy šťastný, kdy máš hlad, kdy se ti chce spát..“

Perenara po něm hodí zmuchlanou kouli alobalu.

„Na nevěru ani nepomyslíš, o cizí krasavice ani okem nezavadíš,“ naváže plynule Carter.

„Těší mě, že to berete tak vážně, hoši,“ procedí Luka mezi zuby, „podle toho, co jsme tu všichni viděli a zažili, bude domluva s gardou tam nahoře opravdu procházka růžovou zahradou. A soužití s těmi z Jinde zrovna tak.“

„A proto nikdo s nikým vyjednávat nebude a na povrch se vracet nebude!“ v slabém, ale pevném hlase Vrchního zazní autorita, kovově, jako srdce zvonu.