Dvaatřicátá

Kolem cesty jsou tu samé jedovaté bobule,
kopřivami Setton kráčí, když v tom před ním cedule.
Nápis Zlobřín spolu s dvěma zkříženými hnáty,
Setton hledá díru v plotě s ostnatými dráty.
V téhle zemi není radno kohokoli potkat,
zuby nebo ostrým šípem touží vás tu protkat.
Žijí tu zlí kouzelníci, skřeti, hadi, štíři,
draci, troli, vlkodlaci za kořistí míří.
Tom se plazí podrostem, úkryty si hledá,
po kraji se rozhlédne, zvědavost mu nedá.
Na to konto přijdou strasti,
ocitá se chycen v pasti.
Kolem drsná divočina,
houští a v něm pavučina.
Uprostřed se Setton mrská,
jako kočka přitom prská.
Obří pavouk spřádá nit,
těší se, že bude syt.
Šance jsou tu sto ku nule,
favorit akromantule.
Tom vycucnut býti nechce,
ptačím pírkem mávne lehce,
síť se stáhne ještě víc,
vidí se jít smrti vstříc.
Naštěstí postřehne zrakem i sluchem,
několik křídel co mihnou se vzduchem.
Zobáky předvaknou tenoučké nitě,
Setton se v rychlosti vyprostí hbitě.
Nežli stačí poděkovat ptáci už jsou fuč,
jenom za ním stihnou křiknout “příště lépe čuč.”
Tom s očima na šťopkách se dává do běhu,
modlí se za šťastný konec svého příběhu.
Co když ho tu něco slupne?
Přemýšlí, když cosi rupne.
Procházka po téhle zemi je děsivým snem,
pod nohama náhle vůbec nemá pevnou zem.
Probere se v jámě z které není úniku,
už začíná pociťovat lehkou paniku.
Kdo pro svoji kořist přijde? Zlobr nebo vlk?
Jako by už slyšel křupnout překousnutý krk.
Tonoucí se stébla chytá, netřeba mu pobídku,
by prozkoumal jaký obsah má pytlíček od skřítků.
Provázek velký jak ulita šnečí,
kouzlem se roztáhne a v lano zvětší.
Setton k němu přivazuje velký plochý kámen,
zachrání ho bolaso, než zazní tiché: "amen"?!
Konec lana vyhazuje, doufá, že se zaklesne,
když uslyší těžké kroky, radši ani nehlesne.
To už ale konec lana za něco se chytí,
Tom je vláčen brázdou hlíny, kamením se sytí.
Pusť se, vnímá myšlenku, co vylétla uchem,
to, když provaz zacuká a Tom letí vzduchem.
Přikurtován k noze dračí
popadat dech sotva stačí.
Letí nad tou hrůznou říší,
kde dějiny vše zlé píší.
Už vidí hranice vedlejší říše,
drak ho však zanese do svojí skrýše.
Pak pronese lidským hlasem: “nebudu tě žrát,
jednak smrdíš člověčinou, což já nemám rád.
Jsi jen malá jednohubka za mé zuby dračí,
nechám si tě pro zábavu, to mi zatím stačí.
Večer sezve všechny zlouny z širokého okolí,
tančit, zpívat, recitovat, blahosklonně dovolí.
Nejsou ale všichni tací, jako tenhle drak,
zvědavostí mnozí hoří, jaký že má šmak.
“Až nás začneš nudit, špunte, překousnem tě v půli,”
kašpara jim Setton dělá proti svojí vůli.
Když už je ponížen na míru nejvyšší,
dělá, že na další příkazy neslyší.
Hrdinně prohlásí, že má svou čest,
“za tvoji troufalost stihne tě trest.
Král všech zlobrů vyřkne soud:
“jsi odvážný lidský bloud.
Do služeb zla ke mě vstup
nebo…” a naznačí křup.
Setton na smrt vůbec nechce,
proto neříká to lehce,
“šířit zlo, to pro mě není,
necítím se na pohřbení,
hrdinně však přijmu smrt.”
“Abys neřek, že jsem škrt,
tu máš krumpáč, hezky kop,
vyhloubíš si vlastní hrob.
Kopat umíš prý moc hezky,
co chceš na náhrobní desky?”
Tom mlčí a do ticha zní cinkot krumpáče,
vnímá hrůzu konce bytí, ale nepláče.
“Ještě kytku”, křičí kdosi,
“proč o milost nepoprosí?”
Mučenku kdosi mu se smíchem hodí,
“tak nějak při pohřbech u vás to chodí?!
U nás funkci pohřebáků mají mouční červi,
na ty lidské parádičky nemáme tu nervy.
Nevypadá, že se bojí,
když už smrt, tak rovnou dvojí.
Prý hledá věže, tak ať jednu postaví,
a uvnitř zazděn ať vlastní smrt oslaví.”
Po pás pohřben Setton v zemi kolem sebe staví zeď,
zlobři střechu utěsňují a Tom hledá odpověď.
Proč ho z tého šlamastyky nikdo nezachrání?
Jak dlouhé a bolestivé bude umírání?
Spravedlivý osud není, to ví díky Zuzaně,
kdyby si měl ale vybrat, spíš se zhoupne na laně.
To pomalé umírání bude jak zlý sen,
jenže z téhle situace není cesta ven.
Uvězněn ve vlastní věži pomalinku zmírá,
zdivo drží naneštěstí jak helvétská víra.