…líbí se mi ten dotek existence, toku energie, který se rozprostírá všude kolem…
Za jezerem se rozprostíraly velké hory a za nimi průzračná mlha skrývala skutečnost, které jsem si dříve nevšiml, ač se můj zrak tímto směrem díval nespočetněkrát. Podivná záře modrého pulsujícího světla téměř splývala s krajinným obrazcem, a přesto se proměnila v maják, světlo, jenž jsem mohl následovat. Pulsem se rozrůstalo však něco znepokojivého, něco zlověstného, i když v jádru se nacházela laskavost a nevinnost. To byl můj cíl, jenže nejprve musím překročit hory, možná celé pohoří táhnoucí se několik stovek mil na východ. Z nějakého důvodu mám schopnost vstřebat veškeré myšlenky jakéhokoliv předmětu, kterého se dotknu, ať je to obrovská skála nebo nejmenší kamínek. Proč se prostě nemohu ocitnout tam, kde potřebuji? Ucítil jsem mírný závan na šíji a šepot dolehl k mým uším.
..."Nestěžuj si! Nic lepšího mě nenapadlo… Pff… nevděčníku!"... Když jsem se otočil, několik lístků prosvištělo k horskému úbočí. Následoval jsem je pomalým krokem a za chvíli mě čekal výstup na vrchol. ..."Chtěla jsem ti pomoct, abys věděl. Jsem dotčená! Poraď si sám!"... znělo ozvěnou nekonečného úbočí.
Po přítomnosti jakékoliv duše tu však nebyla ani stopa. Zastavil jsem se před kruhovým tunelem zevnitř obroušeného vodou, která vytvářela hladkou, leč slizkou povrchovou vrstvu na vnitřní straně skalnaté roury, a z teplého dne jsem vkročil do vlhkého stínu. Opět jsem zaslechl onen hlas. Ovšem teď se v něm nenacházela zloba či rozhorčenost, nýbrž napětí a obavy.
...„Buď opatrný! Nevidím skrz horskou mlhu. Ale cítím, že tam něco číhá, něco zlého. Připrav se!“...
Šepot mi ukázal obraz zlomené dívky ve tmě s odvrácenou tváří hledící na neznámý objekt daleko, kam mé oko nedohlédlo. Myslím, že to byla ta samá dívka jako na okraji lesa. „Kdo jsi? Proč mluvíš zrovna ke mně? Nejsi jen má představivost? Blouzním nebo sním?“ otázky přeskakovaly jedna přes druhou. Ale to už jsem stál na druhé straně tunelu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit