Kruhy moci - Kapitola 01 - Čítárna

1.kapitola
Čítárna

Theodorovy oči se rozšířily úžasem. Ještě nikdy neviděl nic, co by jen vzdáleně připomínalo interiér zdejší čítárny. Když slyšel, že se tomuto místu říká „Ruiny“ představoval si pod tím názvem spíše rozpadající se budovy, temná zákoutí, špínu a atmosféru dávno zašlé slávy. Tedy vše, co dle jeho mínění patřilo k řádu Alchymistů, o jehož přetrvávající existenci se dozvěděl teprve nedávno.

Nechápal to. Od okamžiku, kdy se vrátil „domů“ se jeho život přetočil již několikrát o180o, párkrát vzhůru nohama a minimálně jednou i naruby. Kdyby si měl zpětně odpovědět na otázku „Jak jsem se sem vlastně vůbec dostal?“ nedokázal by to.

Samozřejmě že byly chvíle, kdy svého odchodu litoval, a jistá část jeho nitra se vždycky toužila vrátit, teď už to věděl. Na druhé straně mu život v Sáralandë poskytl klid a naučil se mnoho zajímavého. Nemusel se trápit obavami o své blízké, nestíhaly jej nevysvětlitelné záchvaty a přinejmenším, nezpůsobil tam ničí smrt. Skon mistra Flora totiž nebyla jeho vina, což byla jedna z mála jistot uplynulých čtyř let.

Sice se ukázalo, že Zacharias Floros se prohlásil za Theodorova skutečného otce a také mu odkázal mnoho dluhů, ale pokud odhlédl od bizarnosti celé té věci, poskytly mu ony události důvod vrátit se zpět na panství rodu Stephanidis.

Jenže uplynulo sotva pár cyklů a dob a najednou stál zde. Na vrcholu dřevěného schodiště, které se vlnilo a kroutilo, prolínalo a vyplňovalo celý interiér spojený s knihovou, odkud právě s Hermem Dimitriadem, otčímovým bývalým rádcem, přišli.

Theodorovy se z výjevu připomínajícího spíš vlny rozbouřeného oceánu než stavbu, zatočila hlava. Obzvlášť ta kukaň ve tvaru velryby vyčnívající nad schody uprostřed místnosti mu doslova zvedala žaludek. Musel se chytit důmyslně tvarovaného leštěného dřeva, které jakoby pasovalo přesně do ruky, aby neupadl.

Téměř šedesátník se vedle něj spokojeně usmál pod vousy.
„To se na poprvé stane každému, Theodore, nemusíš se bát,“ zasmál se pokoušeje se devatenáctiletého mladíka uklidnit.

„Ehm,“ přitakal mládenec slámově zbarvených vlasů a své modré oči raději upřel právě na svého společníka. „Proč mi to ukazujete?“ zeptal se konečně. Neuplynula ještě ani hodina od okamžiku, kdy mu Hermes a zbytek jakési Saňské rady, oznámili, že buď se stane členem či minimálně podporovatelem cechu Alchymistů, nebo Ruiny nikdy živý neopustí. Jak ho teď tedy může s úsměvem provázet?

„Abys věděl, kde co je?“ Theodorův nechápavý pohled byl zřejmě dostatečný výmluvný, protože pan Dimitriadis vzápětí pokračoval. „Podívej, ať už se rozhodneš jakkoliv, procházkou po tomto sídle nelze nic zkazit. Když se přidáš, budeš už vědět, kde co je. Pokud odmítneš, beztak už o tom nikomu nic neprozradíš.“ Starší muž měl oči, které dokázaly hřejivě prozářit místnost, nyní však kontrastovaly s úsměvem na lících skrytých pod pěstěným plnovousem a podtrhovaly výhrůžku ukrytou ve slovech.

Theodoros polkl. Se vší tou nádherou kolem se nedokázal soustředit a myšlenky už mu zase poplašeně létaly od jedné stěny lebky ke druhé, až jej začínala třeštit hlava.

Starší muž podepřel mladšího a pomohl mu usadit se v kryté kukani před vstupem do proutěné velryby. Pravda museli překonat ještě pár metrů po lesklém olšovém dřevě, ale jakmile Theo seděl v přítmí zde panujícím, udělalo se mu lépe.
„Je libo trochu vody, mladý pane?“ zažertoval bývalý rádce jeho otčíma. Přestože jeho hlas zněl starostlivě, Theo jakoby za těmi slovy cítil výsměch.
Copak jsem to tak chtěl? To Loukas trval na tom, že převezmu místo vašeho syna, ne já! Nikdy by mně taková věc ani nenapadlo…, hájil se v duchu. Na to, aby svá slova vyřkl nahlas, však odvahu nesebral.

„Děkuji,“ přijal pohár vody a svlažil vyprahlé rty. Atmosféra, která mezi nimi zavládla, když se starý Hermes usadil naproti Theovi, byla tíživá, plná nevyřčeného.

Jak si mám zvládnout utřídit myšlenky?, panikařil světlovlasý šlechtic. Vždyť, copak to jde? Jen tak se rozhodnout… Nemůžu spolupracovat s Alchymisty! Je to zakázané. Vždyť i já se učil jen tu vědeckou část spojenou s vynalézáním, ohněstrůjctvím a přírodními vědami! Tohle nemůžu… Navíc, říkali, že coby Pán z Thermosu a jejich zástupce u hraběte bych měl správně Louka sledovat?! Já? Je to můj bratr, jak bych ho mohl zradit? Dovolil si zavřít oči a zaklonit hlavu. Začínala na něj dopadat skutečná tíha vyřčených slov a to znamenalo, že se ještě nějakou dobu určitě nerozhodne.

Starý muž propaloval hubeného muže pohledem. Jeho úkolem bylo vypozorovat, zda Theodoros není jen hraběcí loutkou. Nebylo tajemstvím, že Loukas měl pro svého nevlastního bratra vždy slabost. Dalo by se opravdu divit, kdyby Hermova syna odstranil z cesty, aby mohl Thea dosadit na rádcovo místo? Jenže Agapios zmizel, nezemřel. A Theo vypadal, že je skutečně zaskočen nastalou situací.
Otázka: „Co se skutečně stalo v domě Stephanidiů?“ tak zůstávala zatím nezodpovězena.