Padesátka - Kobovy noční můry - 46

Simonin vpád vrátil Kobovi sebeovládání, tolik otřesené představou dobrého jídla. „Posaďte se, Nevi a Simono, a ty se taky někde upevni, Rejstříku. Zahájíme výslech obžalované Poldýnky Pisárecké, alias Apoleny Leopoldy Andrejsové. Přiznáváte, že jste to vy?“
„Ano prosím,“ stoupla si s nohama do x a rukama sepjatýma mezi koleny spisovatelka a hodila na Kobu nevinný, ale svůdný pohled.
„Žádné laškování s porotou!“ zahřměl Koba. „Jste obviněna z nejtěžších zločinů! Když to vezmu od konce, tak z pokusu svést chlapa, který si sem přišel jenom promluvit. A z pokusu uplatit jídlem soudce...“
„Přece pohostinnost nařizuje...“ kulila své velké oči na Kobu Poldýnka.
„To nechte posoudit soud. Většina vašich zločinů se stejně týká mne. Obviňuji vás ze zmizení mých bagančat, mého starého pendreku, mého starého vězení, mého starého velitele, kamarádů dozorců, kantýny, umývárny, chodeb, gulášku se šesti, plzničky a... a... a... a objevení příšerných růžových bačkůrek, nadržených krysáků, Simony zakleté do Slimmy a všech hnusů, co mě v poslední době potkaly! A nemysli, že jsem zapomněl, kdo mne zkoušel udusit slabikou de- a nedovolí mi pořádně si zaklít, kujva! Co mi k tomu řekneš?“
Poldýnka rozhodila ruce, klesla na kanape, složila si tvář do dlaní a spustila: „Ach bože, já jsem tak nešťastná! Tolik péče, tolik snahy a vše bylo nadarmo!“
Přerušila a vzhlédla ke Kobovi velikýma očima, aby je vzápětí skryla do dlaní a pokračovala. „To jsem si zasloužila za svou snahu udělat z toho špinavého vězení dobré místo k životu! Místo, kde se neubližuje, nekleje, žije zdravě, dýchá svěží venkovský vzduch! Místo, kde se může člověk bez obav družit, kde žije poklidný rustikální život reprezentovaný tím nejrodinnějším obutím, jaké může být! (Za ty svině krysy fakt nemůžu, nechápu, proč je tam Jakub měl napsané. No, já bych jim za chvíli ukázala!) Copak vám neříká nic pohodlí sladkého domova?“
Ke konci řeči se její hlas lámal a ramena otřásala.
Rejstřík zíral, Koba zjevně změkl, vzdychal a utíral si nos do rukávu, Nevi rozpačitě stál a pak útěšně pokročil ke spisovatelce. Simona jej předešla – přiskočila k ní a odpáčila jí ruce z očí. Byly naprosto suché.
„Ty mrzutá chobotnice, já to tušila. Takové divadýlko!“ Simona se obrátila k ostatním: „Chlapi, nešli byste na chvíli vedle a nepustili si tam třeba rádio? Hodně, hodně nahlas? My si tady musíme promluvit mezi děvčaty – viď, matinko!“