Třiačtyřicátá

Bylo zvláštní za minutu zestárnout o tolik let,
z poupěte se náhle stává povadlý a seschlý květ.
Princeznička z té proměny není dvakrát nadšená,
snad ji za tu velkou oběť čeká sladká odměna.
Je minuta po půlnoci, ve věži už vládne klid,
měla by se tiše modlit a na svou smrt připravit.
Naději a víru vkládá do šachové partie,
doufá, že když Smrtce dá mat, tak vlastní smrt přežije.
V místnosti se ochladilo, Smrtka vstoupí do dveří,
přišla vyhrát, v jinou možnost, již tradičně nevěří.
Nestalo se, že by jí kdy smrtelníci dali mat,
je to Smrtka, nenechá se jen tak snadno oklamat.
Princezna se nejdřív tváří, že hrát vůbec neumí,
hraje jako malé děcko, co hře sotva rozumí.
Pro Smrtku to není výzva, ostražitost rychle ztrácí,
nad tahy moc nepřemýšlí, a to se jí nevyplácí.
Na začátku princeznička naivně se ptala,
co by se tak asi stalo, kdyby neprohrála.
Smrtka se té naivitě hezky od plic smála,
že jí splní jedno přání, ten příslib hned dala.
“Zemřít musíš, to je jasné, ať už dřív či později,
tvoje výhra dala by ti jen na odklad naději.
Kat by zbavil tvůj krk hlavy, to je pro mě záruka,
že do roka přijde tvoje od života odluka.
Když své dílo nedokončím, tvůj krk znovu s hlavou sroste
rok mi budeš věrně sloužit a pak…”

“zemřu, kterak prosté.”

“Do té doby na pokraji života a smrti,
živořiti budeš pouze, než tě můj mat zdrtí.
Slitování nemám, tedy další odklad nečekej,
lepší je se smířit rovnou, a teď, holka, mlč a hrej.”