Třiatřicet - 24. května 1945 po poledni

Tonka tiskne ve zpocené dlani řetízek s medailonem. Před chvílí ho tajně přinesla Tante Gudrun. Stařeček přívěsek kdysi věnoval Omě, uvnitř jsou jejich svatební podobenky.

"Teď je Tvůj," líbla ji Tante na tvář, "někam ho schovej."

Tonka pozoruje Tante z okna a bezděčně hladí přívěsek bříškem palce. Tam a zpět, tam a zpět, jako by to byl korálek růžence, jako by to mohlo něco změnit.

Na návsi jsou všichni. Půlka vesnice. Ženské se nervozně šeptem dohadují, chlapi podmračeně mlčí a plivou do rozpáleného prachu. Grétka si úzkostně hladí vypouklé břicho, Růžičková hladí milovaného Pucíka. Starý pes se celý klepe, ale ještě bojovně cení zuby.

Tante Gudrun čeká s hlavou hrdě vztyčenou, slzy loučení dávno setřené, vypadá tvrdá jako křemen. Staříčka posadili na trakač a obložili peřinami. Dědoušek nechápe, co se děje, má z nečekané jízdy radost a směje se bezzubou dásní. Tonka stiskne medailon pevněji.

U zdi zvonice se choulí ztýraná Hanina, starosta pořád ještě s rukama za hlavou o kus dál, ani ji nesmí utěšit. Vojáci se povalují ve stínu, kouří a popíjí kořalku, jako by ještě neměli dost.

Jen jeden z nich, takový uhrovitý mladíček, obchází vystrašené sousedky, vrhá po nich křivé pohledy a točí parabellou kolem prstu, jak to dělali pistolníci v němých kovbojkách.

Katja houpe v náručí nemluvně, dítě pláče a není k utišení. Je mu sotva pár týdnů.
"Ať už ten parchant ztichne!" křikne poďobaný, zastaví otáčení pistole a namíří na ně.

Katja děťátko zoufale konejší, dítě křičí až se zalyká a Katje se na hrudi rychle zvětšují dvě mokré skvrny.

Vtom se ozve vrčení motoru, uhratec se přestane zajímat o dítě a sleduje přijíždějící auto. Džíp zastaví před kostelem, vystoupí hubený chlap s lejstry v náručí. Sejme klobouk a rukávem setře pot z čela a v tu chvíli ho Tonka pozná.

Je to pan učitel Taxa, ještě z české školy. Tonka ho neviděla už roky. Poďobaný mu uctivě salutuje, i velitel vojáků se zvedl z trávy, ačkoli se sotva drží na nohou. Pan učitel mává lejstry, ukazuje na lidi na návsi, pak na školu, a zase na lidi.

Tonka se novou nadějí málem rozpláče. Zlatý, hodný pan učitel. Snad se mu podaří všechno vysvětlit. Snad jim pomůže. Vždyť Katja byla jeho oblíbená žačka: vzorňačka Kačka, posmívali se jí kluci. A pan učitel vyprávěl pověsti o blanických rytířích nebo o Janu Husovi a hrával na housle, jeho paní zase učila na klavír. Ne, na paní učitelovou teď myslet nebude, zakáže si honem Tonka.

Pan učitel už se s vojáky domluvil, vylezl na korbu náklaďáku a chystá se promluvit.

"Byl jsem jmenován předsedou místního národního výboru."

Jeho hlas zní jasně a zřetelně do úplného ticha. Dokonce i Katjino děťátko přestalo plakat.

"Mám pověření německý živel na Vitorazsku zcela vylikvidovat!"

Melodický hlas učitele Taxy odříkává do ticha jedno jméno za druhým.

Tonka tiskne v dlani medailon s podobiznou stařečka a Omy. Bříškem palce přejíždí přes zapínání, tam a zpět, tam a zpět. Nevnímá, že si kůži zraňuje do krve.