Alžběta a drak

Být v jeho přítomnosti a držet se zpátky začínala být docela výzva.
Z velmi dobrých důvodů se rozhodla, že musí zůstat jen přátelé. Pochopil to. Výsledkem bylo, že to nechal jen na ní, jestli překročí onu… hranici.
To bylo ovšem kruté. Vždyť na to, aby se jí zrychlil tep, stačila jeho polorozhalená košile. Upnuté kožené kalhoty. Rozesmátý pohled tmavých očí.
Neměla by už mít ve svém věku rozum?
Potíž byla, že ho měla. Ten rozum. Kdyby neuvažovala… kdyby nechala touhu prostě planout a myslela až potom… Tak moc ho chtěla.
Kdyby ji tak konečně svedl! Tenhle půst je k nevydržení.

Co byla dráčata větší, byl lov pro rodinu tvrdá dřina pro oba rodiče. Navíc často na lačný žaludek, protože dráčata vypadala, že snědí naprosto cokoliv a v jakémkoliv množství.
Brandy konečně úplně přesně došlo, proč jsou v dračích snůškách dračí holčičky tak vzácné! Být víc samiček a dráčat, svět skončí bez života, protože by ho draci všechen snědli.
Když jednou večer viděla ty jejich hladové plameny jen chvíli poté, co mláďata sežrala urostlého jelena, měla toho právě dost.
Není jen matka! Je i dračice toužící po troše něhy se svým druhem! Rozhodla se.
„Držte si pro jednou půst, vy holoto!“

Nejvyšší čas ji umlčet.
Sakra, když si ty dva staříky vyhlídli, nikdo o ně nedbal! A najednou se do toho sere tahle ženská.
Však oni ji poučí. Vyberou jí barák, a ještě si to poučení trochu… užijou.
Baba hnusná, u policajtů je jak doma. Kdo mohl vědět, že má tu podělanou sbírku nafocenou? Teď s tím nemůžou ven a nechávat si to není bezpečný.
Zastavili v noci před jejím domem. Byli čtyři, dva zloději, dva násilníci.
Alžběta naštěstí ještě nespala. Získala pár minut na přípravu.
Oni měli fyzickou sílu a zatím neselhávající plán. Ona mozek a technologie.
Neváhala je použít.

Moc dobře věděl, co Alžběta zkusí. U kohokoliv jiného by se bouřil, ale Alžběta byla ve svých manipulacích tak zaměřená na jeho dobro, že ho to až dojímalo. Jenže tentokrát se nedá.
Nejen to, řekne jí, co si o tom doopravdy myslí.
Nemusel čekat ani pět minut.
„Artuši, víš, že bez tvé pomoci to nezvládnu, vidíš, že ani s vozíkem nezacouvám. Co myslíš…“
Nenechal ji domluvit.
„Alžběto, rád ti pomůžu, ale ne tak, jak myslíš. Říkala jsi… někdy říkáš, že mě bereš jako člena rodiny…“
Kývla. Pro ni to bylo jasné.
„…a v rodině si lidé za pomoc navzájem neplatí.“

Stála u okna své komnaty, ruku položenou na ozdobné schránce plné dopisů.
Psala je celé roky stýskání a bolesti, aniž by měla šanci je odeslat.
Její syn. Opustila ho, aby ho zachránila. Nechtěla pro něj život otroka na hradě jeho otce. Otroka, jakým byla zpočátku i ona.
Když si stýskala tak, že málem umřela, naléhal, aby ho zprostila slibu, že jí kluka přiveze.
Vždy odmítla. Chtěla, aby vyrůstal v bezpečí u babičky, v normálním světě.
Království pro ni dlouho nebyl normální svět.
Vyprávěla o něm Darenovi a Kaitlyn, aby věděli o svém bratrovi.
Artuši, chlapečku… Poznám tě někdy?
Odpustíš mi?

Co dráčata začala chrlit své první plamínky, byla z Malenky rázem Velká Katastrofa. Hlavně poté, co babičce – jistě omylem – podpálila sušené léčivé byliny. Pergameny s rodovými záznamy se nakonec podařilo zachránit skoro všechny.
Arinbjorg vůbec nebyla… ráda.
Doma v jeskyni byla dráčata zpátky pod matčinými křídly, když se dračinka zeptala: „Co to říkala babička, když jsme odlétali?“
Brandy odbroukla: „Že si budeš muset jednou ženicha ulovit, protože před tebou všichni utečou!“
„K čemu je takový ženich?“
„Abys měla jednou rodinu…“
Brandy zaplašila představu čtyř Malých Katastrof.
Dračinka vydechla spokojený plamínek.
„To já si jich radši chytím víc. Co kdyby nevydrželi?“

Vyšla zpoza vodopádu a uviděla ho před sebou.
Vysoký, tmavý, hříšně pohledný… s aurou nebezpečného muže.
Ve svém světě by se na takového ráda podívala a pak by ho opatrně obešla.
Jenže tohle je Arkan… muž, který jí nabídl své srdce a nic za to nežádá. Jen aby byla sama sebou.
Jí se pod jeho pohledem zrychluje tep, zpívá v ní radost. Kdyby jen chvění motýlích křídel, touží naplno, jako by jí bylo znovu dvacet.
Je tak těžké držet se zdravého rozumu!
Ta láska… a ona je to láska… je ve skutečnosti obrovská komplikace.
Ona ji však bere jako dar.

Prej Sorin dobře platí.
Hajzl, nemoh‘ aspoň říct, že kluk umí s mečem?
Jak se zbavili pout?
Chlapi jsou zrasovaný a vězni pryč.
Kdy se to vlastně celý posralo?
Kde se teď vzalo tolik komárů? Jak dávat pozor, když tě svědí i prdel!
Kluk byl rychlej, ale blbej – šermoval jak na divadle. Uštvali bysme ho, kdyby ho Zrzek neškráb‘. Teprve pak se naštval… a dva chlapi v háji. Stejně bych ho sejmul, kdyby mu nepomoh‘ ten fracek z velkýho domu. Hajzl!
Ta ženská! Courala se, divná byla.
Měl jsem ji zabít rovnou.
Sorin nám to asi nezapomene… ale měl by!

Artuš vyšel z brány a ztuhl.
Vedle Alžběty stáli dva pobudové. Až moc těsně! A na tričku měla čerstvou krev.
Kruci! Zrzek vpravo má určitě u jejího krku nůž. Ten druhý beze zbraně také nebude. Alžbětina tvář byla bez výrazu, ale oči mu říkaly „uteč!“
Najednou vystoupil zpoza rohu třetí pobuda. Postrčil ho k ostatním a zavrčel: „Půjdeš s námi, nebo to matinka odnese…“
Zrzek udělal nepatrný pohyb, Alžběta zasykla a do trička se vsákly další kapky krve.
Šel.
Po prvotním záchvěvu strachu přišel vztek.
Arkan by to zvládl, takže on také něco vymyslí. Alžběta nepanikařila… budou na to dva.

Na tuhle situaci byla připravená, i když doufala, že k ní nedojde.
Proti ní přicházela nádherná žena – s půvabem kobry, ale horší povahou. Calina.
Alžběta v hnědých šatech služebné, klopila oči k zemi, zatímco se v duchu ujišťovala:
„Máš plán, nepanikař!“
„Co jsi zač? Tebe jsem tu ještě neviděla!“
Arogance, zatím ještě neosobní.
„Jsem tu nová, poslali mě uklidit půdu…“
Najednou ucítila útok, ta žena se jí bezohledně cpala do vědomí!
Jenže v tomhle byla Alžběta lepší.
Ukázala jí půdu, prach a pavouky. Spousty pavouků, spolu s děsem, který z nich cítila jako malá.
Čarodějnice se prudce nadechla.
„Můžeš jít!“