DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

Lidem jako já se říká lidští hadi. Svlékáme kůži, ale ta nedorůstá, měníme ji za novou. Většina z nás se tak narodila. Prý existují i jiné způsoby, jak se tou zrůdou stát. Nechtěl jsem o nich slyšet, vím, že by se mi z nich zvedal žaludek.
Když jsem si poprvé vybíral novou kůži, hodně jsem brečel. Jenže to časem přejde. Teď už si dopředu vyhlížím, která by mi dobře seděla. Nedokážu se téměř podívat na člověka, aniž bych na to myslel. Jsem tak sám. Často přemítám, jestli by rodina dotyčného poznala, že se nevrátil on. Byl bych na ně hodný.

Někteří se jí stranili, dívali se na ni s nedůvěrou.
Jiní ji sledovali jako cosi neznámého, nebezpečného a nevypočitatelného, jako kdyby očekávali, že každým okamžikem vyvolá výbuch.
Další se na ni dívali s obdivem a úctou.
Všichni si mysleli, jak ji dobře znají. Doopravdy ji ale neznal nikdo. Nikdo nevěděl, jak se trápí.
I po dvaceti letech ji trýznily výčitky svědomí.
Před dvaceti lety zabíjela. Zabíjela pomocí zakázané černé magie. Co na tom, že tak zachránila Společenství a celou Kyralii. Udělala, co musela, a přesto se cítila špatně.
„Přála bych vám být alespoň chvíli v mojí kůži,“ pomyslela si smutně.

„Moja myseľ k tvojej...“
...moje myšlienky k tvojim.
Jim precitol. Nemohol ten okamih opísať inak. Akoby bol po celý život nosil vo vlastnom vnútri poklad nevyčísliteľnej ceny – no sám ho nikdy nemohol dosiahnuť, dotknúť sa ho, doceniť ho. Bol prijatý do cudzieho srdca s prirodzenosťou, akú nikto vo vesmíre nemohol očakávať.
Akoby bol vždy býval Spockovou súčasťou.
A, Bože, ich mysle do seba zapadali ako ozubené kolesá, ich duše spoznali jedna druhú a splynuli v absurdnej harmónii v pokojnom centre tornáda nevyspytateľných citov. Odpor. Prekvapenie. Hnev. Nádej. Dôvera. Náklonnosť.
V bruškách prstov cítil brnenie, ako ozvenu Spockovho nepredstaviteľného úsmevu.
Kapitán...

Hayden tentokrát neutekl jako minulý týden, kdy postával ve dveřích Afroditina srubu a pak na Piper cosi zmateného vybafl.
Piper se zadívala na skupinu Apollónových dětí, které opodál soutěžily v lukostřelbě. „Sympaťák. Vůbec se ti nedivím.“
Hayden ztuhl. „To je to tak poznat?“
„Neboj. Trochu jsi mě navedl.“
„Fakt skvělý.“
„On nic netuší?“ zeptala se Piper.
„Jasně, že ne. Žiju v Aréově srubu. Představ si ten virvál. Nechceš být v mý kůži.“
„Ale cítíš něco skutečného,“ odpověděla vážně Piper a Hayden si vzpomněl na drby o tom, že se do Jasona Grace zamilovala, protože si Héra pohrála s její myslí.

„Chtěl bych být v jeho kůži!“ je to nejblbější prohlášení, jaký jsem kdy slyšela. Věřte mi, nechcete prožívat příběhy jiných lidí.
Taky jsem o tom kdysi přemýšlela. Přála si mít jinej život, zajímavější. Ale člověk si musí dávat bacha na svoje přání. Jo, je to jiný. Jenže špatně jiný.
Už neprožívám všední nudu obyčejných lidí, který neřeší, vedle koho se každý ráno probouzejí. Jenže život není jako to dobrodružství, o kterém jsme snili.
Zmateně se místo toho potácím den za dnem a přemýšlím, jestli můj další krok vede správným směrem. Jestli neublížím sobě nebo i někomu jinýmu.
Jenže nedostávám odpověď.

Seděli kolem stolu.
Mlčeli zdrceni událostmi.
Byl vykonán rozkaz číslo 66.
Jediní přežili.
Senátor Organa zakroutil hlavou:
„Nemohu uvěřit, co se stalo s kancléřem Palpatinem. Jak moc se změnil.“
Obi-wan Kenobi jen tiše vzdychl.
Zato Yoda se zachmuřil: „On nezměnil se, v jeho kůži vždy sithský lord žil.“
„Mistře, já spíš nechápu, že jste nedokázal Palpatina porazit,“ zanaříkal Obi-wan vyčítavě.
„Hmmm, já snažil se...“ zabručel Yoda.
Ouška provinile sklopil: „...avšak bytostný odpor bránil mi v boji.“
Celý se otřásl. Ještě více zezelenal. Vzbouřený žaludek polknutím zklidnil.
„Já zhnusen byl pohledem do jeho tváře. Jak v malomocnou kožku ji Temnota změnila.“

Gerda je hodná holčička. Tatínek je voják, maminka se hrdě honosí řádem Říšské matky. Doma je ještě pět dalších dívenek. Žijí šťastně v novém domově, hrdém říšském městě Prag. Gerdě je patnáct let a miluje vůdce, jehož snímek má na nočním stolku. Nezná jediný důvod, proč by neměla. Jednou týdně smí na vycházky sama. Gerda ráda chodí pražskými ulicemi, nejraději podél vysokých zdí. Nepřemýšlí, co je za nimi. Neví o lidech se smutnýma očima.
K narozeninám dostala kožený váček, ukládá si do něj své drobné dívčí poklady. Netuší, že její dárek měl kdysi jméno Markéta a chodil po stejných ulicích.

"Dej tu hnusnou věc pryč!" zakřičel Anthony a odstrčil Crise, který držel v ruce něco, co vypadalo jako mimozartská kůže.
"Ale tohle nám pomůže v úniku," protestoval a mával s tím.
"Ne! Ani bych si nevzal jejich oblečení, natož jejich kůži! Když se ti to tak líbí, tak si to navleč sám!" Cris si tu kůži pořádně prohlédl.
"Nah!" řekl a zahodil ji. "Mám radši svojí."
"... nebo spíš svůj oblek," zamumlal Tony.
"To říká pan flanelová košile!" obořil se na něj Cris.
"Tak hele! Košili si, na rozdíl od saka, mohu vzít na místa jako je tohle! Sliz a špína."

Jeho nová ruka ho znervózňovala. Na první pohled nebylo poznat, že ve skutečnosti není součástí jeho těla, ale ta cizí kůže... Vždycky, když jí viděl, vzpomněl si na toho, kdo to všechno způsobil.
Pod černým brněním se musel skrývat člověk. Nebo něco, co kdysi bývalo člověkem. Proč ale potom nenahradit své chybějící části uvěřitelnými protézami? Kdo by chtěl vypadat jako monstrum?
Muselo být hrozné být uzavřený v té kovové věci. Nemoci vidět svět vlastníma očima. Dýchat pouze skrze respirátor, sípat s každým nadechnutím.
Luke se náhle přistihl, že poprvé za celou dobu myslí na Vadera... ne, svého otce, s lítostí.

Bim bam.
Zpozorním, když k mým uším dolehne kostelní zvon.
Půlnoc.
Čas jít.
Rozhlédnu se. Mám pocit jako by mě někdo pozoroval, ale nikoho nevidím. Jen na konci ulice se zastavila parta mladých lidí. Užívají si páteční večer.
Bezděky se zamyslím.
Jaké by to asi bylo v jejich kůži?
Bezstarostně žít. Užívat si každé chvilky, tak jak jsem to nikdy neuměla. Každý pátek navštívit jiný klub. Pít, kouřit, možná zkusit nějaké drogy abych věděla jaké to je...
Bim bam.
Povzdechnu si a vydám se domů
Tohle nikdy nezjistím, ale rozhodně nechci být v kůži toho, kdo okusí hněv mého stvořitele.